Nejvyšší soud v letech 1939 - 1989

Na právní dualismus, který trval po celé období první republiky, navázalo období II. světové války, kdy se vznikem Slovenského státu bylo v roce 1939 na slovenském území vytvořeno vlastní soudnictví. Organizace soudnictví na území Čech a Moravy se přitom formálně nezměnila, avšak vedle struktury českých soudů, která vycházela z předválečného modelu, existovalo tzv. říšskoněmecké soudnictví. To bylo na území Protektorátu Čechy a Morava přeneseno z Německa, aby sloužilo německým občanům, mezi které se pochopitelně počítali i občané německé národnosti žijící na protektorátním území. Na území Protektorátu Čechy a Morava vznikly tři soudní stupně. Vrchní zemský soud v Praze (Oberlandesgericht in Prag), Zemské soudy v Brně a Praze (Landesgericht in Brünn a Prag) a Úřední soudy (Amstgericht). Německý Zemský soud v Brně přitom sídlil rovněž v areálu Justičního paláce. Vedle toho existovaly též tzv. Sondergerichte, tedy mimořádné soudy, které rozhodovaly ve zkráceném řízení o trestech za činnost namířenou proti tehdejší okupační moci, vojenskému zřízení, politickým organizacím a členům těchto organizací. Tyto mimořádné soudy rozhodovaly bez předběžného vyšetřování, rozsudek byl vykonán okamžitě, tudíž bez práva na opravný prostředek. Sondergerichte v Brně odsoudil za dobu své existence k smrti 477 lidí.

Nejvyšší soud za II. světové války vedl JUDr. Theodor Nussbaum. Původně byl vedením soudu pověřen jako jeho druhý president (místopředseda soudu), přičemž post prvního presidenta zůstal neobsazen až do roku 1944. Tehdy byl JUDr. Theodor Nussbaum jmenován prvním presidentem. V roce 1940 spolu s JUDr. Theodorem Nussbaumem dále působilo u Nejvyššího soudu „jen“ 5 senátních prezidentů (předsedů senátů) a 23 soudních radů (soudců). Význam Nejvyššího soudu byl na okupovaném území upozaďován. Německé soudy postupně stále častěji soudily i české obyvatele.



S blížícím se koncem II. světové války došlo k největší tragédii v dějinách Nejvyššího soudu, když při anglo-americkém náletu na Brno 20. listopadu 1944 zasáhla jedna z bomb přímo protiletadlový kryt detašovaného pracoviště Nejvyššího soudu v Paláci Morava. Uvnitř krytu tenkrát zahynulo sedm soudců Nejvyššího soudu, tři soudní úřednice, dva úředníci a také čtyři soudní zřízenci. Ničivý účinek bomby zapříčinila nešťastná náhoda, protože letecká puma se do bezprostřední blízkosti krytu dostala bokem, když sklouzla po stěně domu a vybuchla až v podzemí. Následkem toho se zřítil strop krytu.


Jména soudců a zaměstnanců Nejvyššího soudu, kteří zahynuli v protileteckém krytu při náletu na Brno 20. listopadu 1944:
František BENDA, vrchní soudní rada, * 1884
Univ. doc. Dr. Karel GERLICH, soudní rada, * 1905
Dr. Jan KOPTA, vrchní soudní rada, *1900
Vladimír MARVAN, senátní president Nejvyššího soudu, *1885
Dr. Bořivoj PEKÁREK, rada Nejvyššího soudu, * 1890
Augustin POKORNÝ, rada Nejvyššího soudu, * 1883
Dr. Bertold SOTONA, soudce, * 1909
Františka FAUSTKOVÁ, vrchní kancelářská oficiantka, * 1898
Štěpánka ŠABATOVÁ, vrchní kancelářská oficiantka, * 1895
Marie SAITZOVÁ, soudní kancelářská asistentka, * 1895
Karel MOUČKA, soudní kancelářský revident, * 1893
Antonín OŠMERA, soudní kancelářský revident, * 1891
Jan MRÁZEK, soudní podúředník, * 1901
Fridolín NAVRÁTIL, soudní podúředník, * 1890
Václav BUDÍK, soudní zřízenec, * 1903
Josef KROUPA, pomocný soudní zřízenec, * 1894

Památka těchto obětí historicky největšího a nejničivějšího náletu na Brno uctil Nejvyšší soud velkou smuteční tryznou 17. prosince 1945. Podle historických pramenů při náletu dne 20. listopadu 1944 v Brně zahynulo celkem 578 lidí, na 6 000 Brňanů zůstalo bez střechy nad hlavou. Brno přitom nebylo původním cílem náletu, kterým měla být města na jihu Polska. Nad městem se ten den o tři čtvrtě na dvanáct dopoledne objevilo bezmála 150 bombardérů B-24 Liberátor a Boeing B-17, které svrhly dohromady na 2 500 bomb, některé z nich až o váze půl tuny. Šlo o kobercový nálet, který se uskutečnil za mlhavého počasí ve třech vlnách, jdoucích jen pár minut po sobě. Hlavním cílem bylo vlakové nádraží v centru a průmyslové podniky na okraji Brna, ve skutečnosti však nálet zasáhl celé město. Osudnou pro soudce a zaměstnance Nejvyššího soudu se stala druhá vlna náletu, která začala přesně v 11.48 hodin. Mezi svrženými pumami byla rovněž část bomb s časovým spínačem. Ty vybuchovaly náhodně se zpožděním, což i v následujících dnech komplikovalo záchranu v sutinách zavalených lidí.


Tragickou událost připomíná od roku 1994 na nároží budovy pamětní deska s nápisem: „Na paměť soudců a pracovníků nejvyššího soudu v Brně, kteří zde 20. XI. 1944 zahynuli“. Autorem pamětní desky je Bedřich Čelikovský.


Oběti tragického náletu z listopadu 1944 však nebyly jedinými soudci nebo zaměstnanci soudu padlými v průběhu II. sv. války. Vrchní soudní rada dr. Miloslav Dostal byl zabit ustupujícími Němci v Brně dne 26. dubna 1945, když na ulici vítal Rudou armádu. Při bombardování Hrotovic zemřel 8. května 1945 předseda tamního místního národního výboru a zároveň soudce Dr. František Štěpán. Nejvyšší soud vzpomíná i na soudního kancelářského asistenta Eduarda Ryšánka, zatčeného gestapem v lednu roku 1944, který zemřel 29. ledna 1946 na následky výslechů v nacistických žalářích a útrap v koncentračních táborech.


I po skončení II. světové války a zániku tehdejšího Slovenského státu nadále vedle sebe působily Nejvyšší soud v Bratislavě a Nejvyšší soud v Brně. V červnu roku 1945 uzavřela vláda ČSR se Slovenskou národní radou dohodu o tom, že nejvyšší soudní tribunály (Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud) budou společné pro území celé republiky. Následně bylo toto ujednání v dubnu roku 1946 pozměněno v tom duchu, že nejvyšší soudy v Brně a Bratislavě se považují, při zachování jejich dosavadní organizace a působnosti podle předpisů pro ně platných, za součást jednotného Nejvyššího soudu, který má sídlo v Brně.

Soudy se v poválečném Československu musely mj. zabývat tresty pro kolaboranty či příslušníky okupačních mocností. Za tímto účelem vznikly na základě tří dekretů prezidenta Edvarda Beneše tzv. retribuční soudy. Historie se zmiňuje o třech retribučních dekretech, a to tzv. velkém retribučním dekretu č. 16/1945 Sb., ze dne 19. června 1945, dekretu č. 17/1945 Sb., ze dne 19. června 1945, O Národním soudu a o malém retribučním dekretu z 27. října 1945 č. 137/1945 Sb. Součástí tohoto retribučního zákonodárství byl rovněž ústavní dekret ze dne 27. října 1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční. Na Slovensku už od 15. května 1945 platilo nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb., o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců, kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. O potrestání nejtěžších zločinů kolaborantů rozhodovaly v Praze a Bratislavě tzv. národní soudy. Činnost retribučních soudů byla ukončena už v roce 1947.


Rok 1948 s sebou přinesl Ústavu 9. května, prostřednictvím které si komunisté připravili mj. předpoklady pro budoucí systematické ovlivňování justice. Ústavu původně odmítl podepsat prezident Edvard Beneš, a proto ji podepsal až prezident Klement Gottwald. Počítala už se zapojením soudců z lidu. To následně přímo umožnil zákon č. 319/1948 Sb., zákon o zlidovění soudnictví, pro celé území tehdejšího Československa. Na jeho základě byl také Nejvyšší soud doplněn o potřebný počet soudců z lidu. Nejvyšší soud pak nejčastěji zasedal v senátech složených ze dvou soudců z povolání a tří soudců z lidu na stejné rozhodovací úrovni. Laický prvek tak u většiny řízení u Nejvyššího soudu převažoval.

Počet soudců z lidu určoval předseda Nejvyššího soudu, nominovala je přitom samotná vláda, na rozdíl od soudců z lidu na nižších stupních soudní soustavy, kteří byli schvalováni krajskými nebo okresními národními výbory. V každém případě tento systém znamenal jednoznačný zásah do nezávislosti tehdejší justice.

Když se po únorových událostech roku 1948 dostali definitivně k moci komunisté, jedním z prvních jejich kroků byla snaha o sjednocení soudní soustavy. Duální systém se změnil na unitární, a to především díky zákonu o územní organizaci krajských a okresních soudů č. 320/1948 Sb. Vedle okresních soudů na prvním stupni existovaly jako střední článek justice krajské soudy, vrcholem soudní soustavy byl Nejvyšší soud. Současně došlo ke zrušení tzv. zvláštních soudů, mezi jinými například soudů pracovních, pojišťovacích, některých rozhodčích soudů a také soudů porotních. Nově byl opět zřízen nechvalně proslulý Státní soud, který svoji činnost zahájil 24. října 1948 v Justičním paláci v Praze na Pankráci (účinnost zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu, skončila k 1. 1. 1953). Soudil v pětičlenných senátech, kde vedle předsedy, jímž byl soudce z povolání, usedli vždy dva další soudci z povolání a dva soudci z lidu. Veřejnou žalobu svěřila komunistická moc státní prokuratuře, obhajobu zde vykonávali pouze obhájci zapsáni na zvláštním seznamu, který sestavovala tehdejší ministerstva spravedlnosti a obrany. Před Státním soudem byly na její návrh projednávány zločiny klasifikované v zákoně na ochranu lidově demokratické republiky, nejčastěji se sazbou odnětí svobody na deset a více let, včetně trestu smrti. Krátká historie Státního soudu je poznamenána řadou vykonstruovaných politických procesů, končících vynesením četných trestů smrti, doživotních trestů anebo vysokých trestů odnětí svobody, z nichž nejznámější byly procesy s údajnou protistátní skupinou Milady Horákové nebo tzv. protistátní skupinou bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. V souvislosti s nimi nechvalně proslul prokurátor JUDr. Josef Urválek, kterého následně komunistická moc jmenovala pro období let 1957–1963 do čela tehdejšího Nejvyššího soudu.

Proti rozsudku Státního soudu bylo možné podat opravný prostředek obdobně jako proti rozsudku krajského soudu. Proti jiným rozhodnutím Státního soudu se mohl obviněný odvolávat, jen pokud zákon opravný prostředek výslovně připouštěl. K Nejvyššímu soudu bylo možné po rozhodnutí

Státním soudem podávat též mimořádné opravné prostředky jako zmateční stížnost k zachování zákona a žádost o mimořádnou obnovu řízení.


Národní shromáždění republiky Československé rozhodlo v roce 1949 o stěhování Nejvyššího soudu z Brna do Justičního paláce v Praze na Pankráci, a to k 1. lednu 1950. V důvodové zprávě se tehdy psalo:

„Zákonem č. 216/1919 Sb. bylo za sídlo nejvyššího soudu stanoveno Brno. Vyhovělo se tak naléhavému požadavku centrální polohy sídla nejvyššího soudu, který dříve rozhodoval především jednak jako třetí stolice v soukromoprávních sporných a nesporných věcech, jednak jako soud zrušovací ve věcech trestních přikázaných mu trestním řádem a zákony vedlejšími.

Uvedená působnost nejvyššího soudu se však od základu změnila zákonem č. 319/48 Sb. o zlidovění soudnictví. Nejvyšší soud je v nové organisaci soudnictví povolán především k rozhodování o stížnostech pro zachování zákona, to jest pečovat o zajištění a posílení jednotnosti judikatury. Naproti tomu byla instanční příslušnost nejvyššího soudu zákonem o zlidovění soudnictví podstatně zúžena. Nyní je nejvyšší soud odvolacím soudem jen z rozsudků krajských soudů ve sporných věcech majetkového práva, v kterých jednou stranou (účastníkem) je národní podnik a ve sporech o dávky důchodového národního pojištění, dále pak z rozsudků státního soudu.

Značně zúžená instanční příslušnost nejvyššího soudu nevyžaduje již přítomnosti stran, pokud se týče jejich zástupců, v dřívějším rozsahu. V důsledku toho snížil se podstatnou měrou, pokud nezanikl vůbec, i zájem veřejnosti na centrální poloze sídla nejvyššího soudu.“

Do organizace soudů v padesátých letech minulého století mj. zasáhly ústavní zákon č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře a dále zákon č. 66/1952 Sb., o organizaci soudů.

Dřívější okresní soudy se začaly nazývat lidovými, zvláštní vojenské soudy se dělily na obvodové a vyšší vojenské soudy. Zrušil se Nejvyšší vojenský soud v Praze, přičemž jeho agenda přešla na nově vytvořené vojenské kolegium Nejvyššího soudu.

Novou organizaci soudů obsahovala také socialistická ústava z roku 1960 (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Na tu pak navázal zákon č. 40/1960, o provedení nové územní organizace soudů. Obecně se soudí, že tento zákon nepřinesl pozitivní změny, ale spíše soudní strukturu zkomplikoval. Proto byl už v roce 1964 vydán zákon nový č. 36/1964 Sb., kterým se však řídila organizace soudů také jen do roku 1968.

Dne 27. října 1968 byl tehdejším Národním shromážděním Československé socialistické republiky přijat Ústavní zákon o československé federaci. Ve Sbírce zákonů byl poté vyhlášen pod číslem 143/1968 Sb. Republika se takto transformovala na federaci, což znamenalo zřízení federativní struktury orgánů. Vedle nejvyššího soudního orgánu československé federace vznikly nejvyšší soudy obou republik.


Nejvyšší soud Československé socialistické republiky se sídlem v Praze byl pak vrcholným soudním orgánem pro celý obvod ČSSR. Znovu v něm působili už jen soudci z povolání, a to v tříčlenných anebo pětičlenných senátech. Kolegia existovala tři, občanskoprávní, trestní a vojenské.

Nejvyšší soud měl tehdy na starost rozhodování o řádných opravných prostředcích, o stížnostech pro porušení zákona a měl za úkol zaujímat stanoviska ke správnému a jednotnému výkladu zákonů a jiných právních předpisů. Rozhodoval však také o uznání rozhodnutí cizozemských soudů na území tehdejší ČSSR, řešil spory o místní příslušnost a také kompetenční spory mezi vojenskými a ostatními soudy, atd.