Předsedové Nejvyššího soudu v letech 1918 až 1989

Augustin Popelka, Vladimír Fajnor, Theodor Nussbaum, Ivan Dérer, Igor Daxner, Josef Urválek, Josef Litera, Otomar Boček, Vojtěch Přichystal, Josef Ondřej _______________________________________________________________________________________________________________

Augustin Popelka


První president Nejvyššího soudu v letech 1918 –1930


Prvním prezidentem Nejvyššího soudu po vzniku samostatného československého státu se stal brněnský rodák Augustin Popelka (1854–1938), uváděn v některých pramenech též jako August Popelka.

Popelkův nástupce Vladimír Fajnor o Augustinu Popelkovi v roce 1938 napsal, že byl „vynikající představitel vlasteneckých českých úředníků, ztrativších daleko převážnou většinu svého života ve Vídni ve státních službách bývalého Rakouska, při tom však zachovavších vždy a za každých okolností v působení úředním i mimoúředním své ryzí češství“.

Augustin Popelka byl členem významné české právnické rodiny. Jeho otec Adolf Popelka byl radou Nejvyššího soudního dvora ve Vídni, jeho syn Augustin Popelka působil v letech 1918-1945 v prezidentské kanceláři.

Augustin Popelka se narodil dne 25. dubna 1854 krátce před tím, než byl jeho otec přeložen na Slovensko a do Podkarpatské Rusi. Do Brna se rodina vrátila až po Bachově pádu, respektive v roce 1861. Obdobně jako jeho otec i posléze syn vystudoval Augustin Popelka právnickou fakultu ve Vídni. Bylo to dáno zajisté i tím, že tam Popelkův otec byl v roce 1871 přeložen. I díky peripetiím z dětství a mládí tak první prezident československého Nejvyššího soudu měl konkrétní povědomí o životě a reáliích v celém prvorepublikovém Československu na jedné a o rakouském právu, převzatém zákonem č. 11/1918 Sb. z a n., o zřízení samostatného státu československého do jeho dualistického právního řádu, na druhé straně.

„Dr. Popelka byl především praktickým právníkem a třebaže vynikal vysoko nad průměr ve všech oborech práva, zachoval si až do konce zvláštní zálibu pro právo trestní a správní. Charakterisujeme-li však Dr. Popelku jako právníka především praktického, to neznamená, že by se byl kdykoliv rozpakoval ujmout se též teoretického a literárního propracování tématu, jež mu bylo zvlášť blízké a činil tak nejen v odborně právnickém, ale i širším tisku vždy s dokonalou odborností a průbojnou přesvědčivostí,“ podává se z Popelkova nekrologu v časopisu Právník z roku 1938.

Augustin Popelka se soudcem stal až ve svých čtyřiceti letech. Po doktorské promoci totiž působil v letech 1868-1883 u Finanční prokuratury v Brně. Po této sedmileté praxi splnil podmínky pro zápis do seznamu advokátů vedeného Moravskou advokátní komorou. Jako advokát vynikal především v oblasti trestní obhajoby.

Radou Správního soudu ve Vídni byl Augustin Popelka jmenován v roce 1894. Definitivně se vzdal advokacie a plně se nadále věnoval působení v justici. V rámci služebního postupu byl Augustin Popelka v roce 1912 jmenován senátním prezidentem tohoto soudu, v letech 1909-1918 redigoval sbírku jeho nálezů ve věcech správních. Roku 1899 byl navíc Poslaneckou sněmovnou Říšské rady zvolen členem Státního soudního dvoru. Vladimír Fajnor konstatoval, že Augustin Popelka „patřil k vynikajícím českým právníkům starého Rakouska, a často se vyznamenal jako houževnatý obhájce českého právního stanoviska v důležitých věcech správních, ponejvíce národohospodářského dosahu… Působil a vystupoval ve Vídni vždy jako upřímný Čech a připravoval s Dr. Pantůčkem, pozdějším budovatelem nejvyššího správního soudu v Praze, příští právní řád svého národa, jehož osvobození se všemi věrnými Čechy tak toužebně očekával“.

Prezidentem Nejvyššího soudu se Augustin Popelka stal záhy po vzniku samostatného státu. Důvodů, proč byl vybrán právě on, byla celá řada. „Jeho obsáhlým vědomostem právnickým, jakož i invenci a iniciativě lze především děkovati, že byl přechod našeho národa k samostatnému nejvyššímu soudnictví při zachování generální recepce právního řádu rakouského, i pokud se týče uherského, tak hladký a přes to pronikavě účinný.“

Stranou však nelze ponechat i další, po celou první republiku diskutovaný aspekt. Zákonem č. 216/1919 Sb. z. a n. byl Nejvyšší soud přeložen z Prahy do Brna.

„Skutečnost ta pro veškeré soudnictví státu Česko – slovenského jest převelikého dosahu, povážíme-li, že tím všechno státní občanstvo Česko – slovenské ve všech právních záležitostech v stolici nejvyšší musí se obraceti do Brna a že tím se dostává Brnu v civilní a trestní justici postavení, jaké ještě před samým převratem zaujímala privilegovaná Vídeň po staletí. Odstěhování se českého personálu nejvyšší stolice soudní z Prahy do Brna se všemi výpomocnými úřady má také nepopiratelně pro město i místní význam hospodářský, znamenající na jedné straně citelný zisk, na druhé poměrnou ztrátu. Přes to z plna srdce a bez výhrady schvalujeme tento závažný čin naší vlády, poněvadž se tím podává pádný doklad toho, že v československém státě chceme pečovati se stejnou láskou o zdar každé části a složky celého našeho státu, a daleci jsme toho, abychom sobeckým centralismem ve prospěch jediného střediska ochuzovali jeho údy a členy – jak se po staletí činilo úmyslně ve státu Rakouském na škodu československého národa a jeho území,“ napsal v Právníku v roce 1919 profesor Jiří Hoetzel.

Pro Augustina Popelku na rozdíl od řady soudců Nejvyššího soudu znamenalo toto rozhodnutí návrat do rodiště, které dobře znal. Na druhé straně to však přineslo i úkol zajištění sídla pro přesídlený Nejvyšší soud. Jakkoliv byl Augustin Popelka nepochybně vynikajícím soudcem, v oblasti provozní tak úspěšný nebyl a ještě v roce 1930, kdy odcházel do trvalé výslužby, bylo kritizováno, že Nejvyšší soud působí v nedůstojných poměrech v Zemském domě. K tomu nutno dodat, že Augustin Popelka vykonával svoji funkci mezi pětašedesátým a sedmasedmdesátým rokem svého věku a že organizační záležitost tohoto typu pro něj vcelku z pochopitelných důvodů nepatřila k profesním prioritám.

Augustin Popelka v období, kdy byl ve funkci prvého prezidenta Nejvyššího soudu, Brno na jeden rok od podzimu roku 1920 do podzimu roku 1921 opustil. V tomto období byl po pádu kabinetu Vlastimila Tusara jmenován ministrem spravedlnosti v úřednické vládě Jiřího Černého. V této souvislosti bývají zmiňovány Popelkovy vazby k Hradu, dané navíc i působením jeho syna v Kanceláři prezidenta republiky. Podle Budování státu Ferdinanda Peroutky ministr spravedlnosti Augustin Popelka nebyl „silný, nýbrž poslušný muž, citlivě zaznamenávající přání stran – avšak poslouchající v první řadě pokyny hlavy státu“. Poprvé ve své historii československý Nejvyšší soud nebyl po dobu jednoho roku přímo řízen jeho prvním prezidentem, rovněž dobový pohled na neslučitelnost funkcí v rámci dělby moci nebyl tak přísný, jako by tomu bylo dnes.

V neposlední řadě je konečně nutno zmínit publikační činnost Augustina Popelky, který se dlouhodobě věnoval především otázce jazykových práv menšin a cizinců, o čemž publikoval články především na stránkách Právníka. Jeho argumentace byla pak převzata i do judikatury Nejvyššího správního soudu.

Augustin Popelka zemřel dne 22. května 1938 v Brně.

„Dr. August Popelka zanechal po sobě jako dlouholetý nejvyšší sudí našeho státu a též jako šéf svého vysokého úřadu vzácnou památku v kruzích právnických a soudcovských zvlášť,“ napsal Vladimír Fajnor.


Vladimír Fajnor
První president Nejvyššího soudu v letech 1930–1939


Vladimír Fajnor (1875–1952), jak přiléhavě napsal autor monografie o presidentu Nejvyššího soudu v letech 1930-1939 Jozef Vozár, byl „osobnosť, ktorá prešla spektrom právnických povolaní. Išlo o najvšestrannejšieho právnika tej doby... Nebál sa postaviť za práva slabších, bojovať proti neprávosti. Žiť v pravde a pre spravodlivosť a bojovať za tieto ideály je ťažkou cestou, ale oplatí sa. Život a dielo V. Fajnora sú nadčasovým odkazom aj pre našu generáciu právnikov a ukazujú, aké sú dôležité skutočné osobnosti pri aplikácii práva hlavne v prechodných obdobiach štátu“.

Vladimír Fajnor se narodil 25. října 1875 v Senici.

Profesní dráha Vladimíra Fajnora byla vskutku všestranná a bohatá, její průběh lze rozdělit do tří etap, a to na úsek do jmenování presidentem Nejvyššího soudu, dobu působení ve funkci a etapu po 24. březnu 1939, kdy požádal o přeložení do trvalé výslužby.

Ve Vozárově monografii Významní slovenskí právnici – Vladimír Fajnor (Bratislava: VEDA – Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 2017) lze vysledovat z jednotlivých kapitol Fajnorovu činorodost.

Vladimír Fajnor byl před I. světovou válkou advokátem. Působil v oblasti slovenského peněžnictví a v žurnalistice. Založil Zvolenské noviny a tiskárnu. Zúčastnil se 1. sjezdu Slovenských právníků, byl činný i v evangelické církvi. V období první republiky se podílel na unifikaci práva, kromě soudnictví působil na Právnické fakultě Univerzity Komenského a v Právnické jednotě na Slovensku. Také vědecký záběr Vladimíra Fajnora byl široký. Kromě občanského práva se zabýval právními dějinami a právnickou terminologií. Vladimír Fajnor udržoval přátelské a kolegiální vztahy s řadou osobností, psal také biografie slovenských právníků – národovců, působících v období před rokem 1918. Profesní dráhu završil po II. světové válce jako zástupce ČSR při Stálém arbitrážním dvoře v Haagu.

K uvedenému přehledu lze dodat několik poznámek. Vladimír Fajnor, shodně jako jeho předchůdce Augustin Popelka, pocházel z právnické rodiny, jeho otec Štefan Fajnor byl advokátem. Sám Vladimír Fajnor rovněž vzešel z advokacie, do justice přišel až v Československu, od roku 1919 do konce roku 1930 byl presidentem Vrchního soudu v Bratislavě. Ještě před jmenováním presidentem Nejvyššího soudu byl činný i v politice, v roce 1919 krátce jako zvolenský župan, od září 1920 do září 1921 v úřednické vládě Jiřího Černého, v níž August Popelka vykonával funkci ministra spravedlnosti, Vladimír Fajnor zastával funkci ministra pro sjednocení zákonů a organizace správy. V prvé úřednické vládě Jana Syrového byl pak od 22. září do 4. října 1938 ministrem spravedlnosti, ve druhé vládě Jana Syrového od 4. října do 14. října 1938 ministrem spravedlnosti a správcem ministerstva pro sjednocení zákonů a organizace správy.

Oproti svému předchůdci byl Vladimír Fajnor aktivní i na akademické půdě jako docent a od roku 1936 profesor občanského práva na právnické fakultě University Komenského, byl velmi plodným autorem komentářů, učebnic a dalších forem odborné právnické literatury a v neposlední řadě byl spoluzakladatelem a dlouholetým starostou Jednoty právnické na Slovensku a redaktorem časopisu Právny obzor.

Nepřehlédnutelné bylo Fajnorovo působení při právnických sjezdech. Poprvé na Slovensku se konal III. sjezd právníků Československých ve dnech 11. – 14. října 1930 v Bratislavě. „Zvláštního lesku dodala tomuto sjezdu přítomnost presidenta republiky a s ní související výzdoba města. Skvělý průběh měla zejména zahajovací schůze ve Slovenském národním divadle. Předseda sjezdu president vrch. soudu Dr. Fajnor zhostil se svého úkolu přímo skvěle, učiniv projev formou i obsahem dokonalý v několika jazycích (slovensky, latinsky, francouzsky, německy a maďarsky),“ komentovala průběh zpráva v časopisu Právník.

Z uvedeného je patrné, že Vladimír Fajnor byl vnímán jako jedna z vůdčích osobností československé právnické obce, a to bez ohledu na to, v jaké profesní roli právě působil. Vladimír Fajnor přitom dokázal vždy přizpůsobit svůj zorný úhel tomu, v rámci jaké profese působil. Nebyl tedy advokátem v roli soudce, ale v čase působení v advokacii byl vynikajícím advokátem, jako soudce byl vynikajícím soudcem, byl oceňovaným universitním učitelem, s přehledem se zhostil i funkce ministerské. Oproti svému předchůdci se věnoval nejen právu a jeho aplikaci, ale též právnickým stavům a profesím, jejich problémům a profesní etice. Z této oblasti zanechal dosud aktuální rozpravu „Sudca a advokát“, v níž zanechal mimo jiné i následující výzvu:
„Sudcovia a advokáti len spojenými silami budú vstave vzbudiť záujem našich rozhodujúcich kruhov a povážlivé vady nášho justičného aparátu. Advokáti poslanci, advokáti ministri, advokáti žurnalisti, advokáti vo všetkých oboroch verejného života slobodne činní, nech výdatne použijú svojich informácií, svojich fór a svojich stykov, aby sa vec Justície a jej veľkňazov dostala do stredu záujmu, stredu poznania a stredu odpomoci. Vadná funkcia spravedlnosti, preťažovaní a prepracovaní sudcovia a nedostatočná organizácia súdov, to sú témata, ktoré treba nastoľovať tak dlho, až budú pojaté do zoznamu štátnepolitických aktualít, ich riešenie neľze odkladať.“

Vladimír Fajnor byl uveden do funkce dne 31. prosince 1930. Část právnické obce přitom očekávala, že bude jmenován dosavadní druhý president Nejvyššího soudu František Vážný, což by více odpovídalo tradičním zvyklostem."

„Dr. František Vážný, druhý president Nejvyššího soudu, obdržel při příležitosti změny v osobě prvního presidenta uznání vlády republiky československé, v němž se praví, že vláda, nemohouc z důvodů jdoucích mimo jeho osobu jej navrhnouti na místo prvního presidenta, uznává plně vynikající jeho zásluhy o Nejvyšší soud, jemuž se věnoval od jeho zřízení, a že vedena snahou zachovati Nejvyššímu soudu soudce takových vlastností a zkušeností, vyslovuje přání, aby nadále setrval na dosavadním místě a působil ve prospěch nejvyššího soudu i československého soudnictví vůbec,“ informoval zároveň v prvém čísle ročníku 1931 časopis Právník.

Vladimír Fajnor se i u Nejvyššího soudu věnoval civilní agendě. Ve funkci setrval až do německé okupace českých zemí a vzniku Slovenského štátu v březnu 1939. Jako věrný čechoslovakista se rozhodl žít v Protektorátu Čechy a Morava, Na Nejvyšší soud se po osvobození již nevrátil.

Vladimír Fajnor zemřel dne 5. ledna 1952 v Bratislavě.


Theodor Nussbaum
Druhý president pověřený vedením Nejvyššího soudu v letech 1939–1944, první president Nejvyššího soudu v období 1944–1946


Po německé okupaci dne 15. března 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava zůstalo místo prezidenta Nejvyššího soudu po pět let neobsazeno. Nejvyšší soud řídil po tuto dobu zprvu jako služebně nejstarší senátní prezident a posléze od roku 1940 z titulu funkce druhého prezidenta Theodor Nussbaum.

K formálnímu jmenování Theodora Nussbauma (1880–1965) do čela Nejvyššího soudu došlo až rozhodnutím ze dne 27. října 1944, ke slavnostnímu uvedení do funkce mělo pak dojít dne 21. listopadu 1944. Vzhledem k tomu, že o den dříve bylo Brno silně bombardováno americkou leteckou armádou USAAF, při čemž tragicky zahynuli i členové a zaměstnanci Nejvyššího soudu, bylo podle zprávy v časopisu Právní praxe „upuštěno od širší slavnosti, odpovídající významu tohoto aktu“.

Jmenování Theodora Nussbauma bylo výrazem záměru zachovat i nadále kontinuitu rozhodování a chodu Nejvyššího soudu. Sám Theodor Nussbaum v textu připraveného projevu, který sice zůstal z uvedeného důvodu nepřednesen, zato byl v publikován v Právní praksi, zdůraznil:
„Jsem členem tohoto vysokého tribunálu 21 roků, je mi znám velký význam této instituce i vysoká úroveň odborná a mravní jeho grémia. Vážím si proto toho dvojnásob, že mi bylo svěřeno vedení tohoto tribunálu a děkuji za důvěru mně tím prokázanou.“

Theodor Nussbaum se narodil dne 29. prosince 1880 v Boskovicích. I on, shodně jako jeho předchůdci, byl synem otce, který se pohyboval v justičním prostředí. Jeho otec Antonín Nussbaum byl kancelistou c. k. okresního soudu v Boskovicích, později kancelářským ředitelem c. k. vrchního zemského soudu v Brně.

Po studiích na právnické fakultě ve Vídni byl Theodor Nussbaum krátce přidělen k rakouskému Ministerstvu spravedlnosti, poté působil do vzniku samostatného státu u soudů a státních zastupitelství na Moravě, v roce 1910 tak například u c. k. okresního soudu ve Slavkově, v roce 1913 byl pak podle zprávy v časopisu Právník jmenován c. k. státním zástupcem v Brně.

Po vzniku samostatného státu působil Teodor Nussbaum v letech 1918-1923 na Ministerstvu spravedlnosti, od roku 1923 byl radou a o deset let později senátním prezidentem Nejvyššího soudu.

Jako soudce se Theodor Nussbaum věnoval trestní agendě.

„Všichni v této právní pospolitosti nejvyššího soudu jsme si vždy toho vědomi, že spolehlivá a ustálená judikatura jeho je jedním ze stěžejních činitelů při udržení právního řádu a právní bezpečnosti toho výseku veřejného života, o němž rozhodovati v poslední stolici je zákonem povolán nejvyšší soud. Rovněž jsme si také vždy plně vědomi, že rozhodnutími soudními zasahuje se hluboko a často velmi bolestivě do nejzávažnějších občanských zájmů lidu a že nesmí judikatura zabíhati do absurdních formalistických extrémů, na něž se vztahuje rčení fiat justitia, pereat mundus,

Aby však bylo lze vyhověti těmto velikým požadavkům na soud kladeným, vyžaduje se u soudce, který u nejvyššího soudu rozhoduje v poslední instanci, nejen vynikající kvalifikace odborněprávní, nýbrž i vysoká úroveň mravní, široký rozhled a znalost života,“ napsal Theodor Nussbaum při příležitosti svého uvedení do funkce v listopadu 1944.

Jako soudce Nejvyššího soudu se Theodor Nussbaum nesoustředil pouze na rozhodování. V letech 1926-1939 zprvu sám, později spolu s radou Nejvyššího soudu Jánem Soukupem publikoval pravidelně v časopise Právny obzor, vydávaném Právnickou jednotou na Slovensku, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních.

„Jest jasně zřejmo, že nejvyšší soud není jen procesuální instancí, které v rámci podaných opravných prostředků přísluší rozhodovati konkrétní právní případ, nýbrž že jeho poslání je daleko širší, důkladnější a vznešenější, totiž hledati v rámci závazných právních norem co největší spravedlnost ve všech oborech práva, které do jeho působnosti spadají. Jeho judikáty nerozhodují jen konkrétní případy, ale jsou i vodítkem pro nižší soudy a celou právnickou veřejnost kol soudnictví seskupenou při řešení právních poměrů národní pospolitosti,“ uvědomoval si Theodor Nussbaum.

V roce 1937 se Theodoru Nussbaumovi dostalo dalšího ocenění. Za Nejvyšší soud byl vyslán jako náhradník tehdejšího druhého prezidenta Adolfa Zátureckého k Ústavnímu soudu, od roku 1939 se pak vedle svého působení v čele Nejvyššího soudu stal zároveň soudcem Ústavního soudu.

Theodor Nussbaum byl kromě toho aktivní v právnické obci, zejména v právnických jednotách, a to jak v Právnické jednotě v Čechách tak v Moravské právnické jednotě. Ta si jej v roce 1947 zvolila po Hynku Bulínovi za svého starostu.

Krátce stál Theodor Nussbaum v poválečné době i v čele Českomoravské myslivecké jednoty.

Po osvobození působil Theodor Nussbaum na Nejvyšším soudu až do roku 1948 i poté, kdy jej ve funkci nahradil Ivan Dérer. Z uvedeného je patrné, že v té době nebyl Theodor Nussbaum pro svoji činnost za okupace považován za zrádce a kolaboranta. K jeho politické perzekuci, která vyústila v nucené přestěhování z Brna do Uherského Hradiště, došlo až po únoru 1948, kdy se stal nepřijatelným pro koncept tzv. zlidovělého soudnictví. Události, které následovaly krátce po únoru 1948 jej přivedly k tomu, že se nechal předčasně penzionovat.

Theodor Nussbaum zemřel 31. října 1965 v Uherském Hradišti.


Ivan Dérer
Předseda Nejvyššího soudu v letech 1946 –1948


Ivan Dérer (1884–1973), jenž stanul v čele Nejvyššího soudu v předúnorovém období, byl svým profesním zaměřením především advokát, politik a publicista. Byl po Vladimíru Fajnorovi další všestrannou osobností, v Dérerově případě by se však dalo říci, že životní etapa, v níž byl předsedou Nejvyššího sodu, měla spíše epizodní ráz.

Nutno říci, že rovněž biografie Ivana Dérera je monograficky zpracována Miroslavem Pekníkem a kolektivem v publikaci Dr. Ivan Dérer – politik, právnik a publicista (Bratislava: Ústav politických vied SAV – VEDA, Vydavateľstvo SAV, 2010), a to především s důrazem na Ivana Dérera – čechoslovakistu, ministra prvorepublikových československých vlád, sociálního demokrata, politického protivníka Zdeňka Fierlingera, politického vězně nacistického a komunistického režimu.

Ivan Dérer se narodil 2. března 1884 v Malackách do právnické rodiny. Jeho otec Jozef Dérer byl advokátem.

Advokacii se věnoval po právnických studiích v Bratislavě a Budapešti i Ivan Dérer. Jelikož novela advokátního řádu č. 40/1922 Sb. z. a n. umožňovala vykonávat souběžně úřad ministra i advokacii, byl Ivan Dérer zapsán do seznamu advokátů po celých třicet let až do roku 1939. Od mládí se však věnoval politice, v období prvé republiky byl pravidelně volen poslancem, postupně řídil Ministerstvo pro správu Slovenska, Ministerstvo pro sjednocení zákonů a organizace správy, Ministerstvo školství a národní osvěty a konečně v letech 1934-1938 Ministerstvo spravedlnosti.

Po březnu 1939 Ivan Dérer žil v Protektorátu Čechy a Morava, podílel se na ilegální činnosti a v srpnu 1944 byl zatčen gestapem a vězněn na Pankráci a v Terezíně.

Po osvobození byl Ivan Dérer jmenován profesorem sociologie práva na Právnické fakultě univerzity Komenského, pedagogické činnosti se zde však věnoval krátce, neboť byl dne 5. února 1946 jmenován presidentem Nejvyššího soudu. Jako poslední předúnorový prezident Nejvyššího soudu byl Ivan Dérer zároveň posledním prezidentem, který působil v brněnském sídle Nejvyššího soudu. Po celé období komunistické totality pak Nejvyšší soud sídlil v Praze.

V čele Nejvyššího soudu stál Ivan Dérer po dobu dvou a půl roku. Nelze však přehlédnout, že byl v letech 1947–1948 souběžně vysoce aktivním členem expertní Komise pro přípravu lidově demokratické ústavy.

Nejvyšší soud v poválečném období do jisté míry ztratil postavení nejvyšší soudní instituce v rámci jednotné soudní soustavy. Vedle soudů řádných působily mimořádné retribuční soudy, a to počínaje mimořádnými lidovými soudy v českých zemích a okresními lidovými soudy či místními lidovými soudy na Slovensku, a konče národními soudy zřízenými dekretem prezidenta republiky č. 157/1945 Sb. v Praze a nařízením Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR v Bratislavě.

V rámci prací na nové ústavě Ivan Dérer zastával koncept jediného Nejvyššího soudu, společného pro české země i Slovensko, Ústavního soudu s jasně vymezenými pravomocemi a vedle toho samostatnou organizaci správního soudnictví. Usiloval rovněž o sjednocení judikatury a realizaci unifikace právního řádu. Svoje představy o nové justici prezentoval i v rámci přednáškové činnosti, text jeho přednášky Soudce a nová ústava, proslovené postupně 24. března 1947 v Brně a 10. dubna 1947 v Praze vydalo pražské Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart.

Dérerovy postoje lze sledovat v celé řadě jeho publikací včetně postupně vydávaných politických pamětí Antifierlinger I. – III., pokrývajících období 1914–1949.

V době, kdy byl ministrem spravedlnosti, Ivan Dérer na Prvém oborovém sjezdu československých právníků konaném ve dne 26. – 28. září 1936 v Praze pronesl mimo jiné následující výzvu:
„Musíme byť vždy a za každých okolností právnym štátom. To znamená, že zavrhnúť musíme každý prostriedok, ktorý sa prieči myšlienke najprísnejšej legality. Poválečné zmätky v Europe nastaly poväčšině narušením tohto princípu. Nechcime, aby sa takéto zmätky udomácnily i u nás; nevydržali by sme to. Sme národ silný v kultúre a v práci, ale slabší na počte, a experimenty, ktoré neuškodia národom veľkým, mohly by sa pre nás stať osudnými. Z toho vyplýva, že sa držať musíme i druhého základného princípu nášho štátneho zriadenia, zakoreneného v ústavnej našej listine, v zákonoch a v právnej praksi. Sme menši národ, odkázaný na súčinnosť a spoluprácu všetkých svojich ľudí dobrej vôle. Sme však i kultúrny národ so značnou vzdelanosťnou úrovňou i širších más, sme pre demokraciu aj zrelí. Pán prezident republiky razil tieto dni na Slovensku znamenitú vetu: ´V demokracii sa nedejú zázraky.´ Poukázal tým na solídnosť a striezlivosť demokratického zariadenia, kde len z pracnej súčinnosti všetkých môžu povstať veľké diela. A nech mi je dovoleno, že by som túto prezidentskú vetu doplnil a rozšíril v ten smysel, dôležitý z hľadiska nás právnikov, že totiž v demokracii sa nielen nedejú zázraky, ale že nie sú v nej možné ani prekvapenia. Právna bezpečnosť, právna istota, práva občanov najlepšie sú zabezpečené v demokratickom režime, právny štát je možný len v demokracii.“

Této myšlence zůstal Ivan Dérer věrný i po únoru 1948. Poté, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Alexej Čepička začal nezákonně zasahovat do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, v červenci 1948 rezignoval na svoji funkci a požádal o penzionování. Později, v rámci obhajoby v politickém procesu, který proti němu byl veden pro neoznámení trestného činu, před Nejvyšším soudem dne 22. února 1955 prohlásil:
„Nebyl jsem vyakčněn, naopak bylo mi akčním výborem řečeno, že proti mé práci nemá námitek“.

Ivan Dérer je pak jediným presidentem Nejvyššího soudu, který byl odsouzen v politickém procesu. Za neoznámení trestného činu byl potrestán třemi a půl roky nepodmíněně, v květnu 1955 byl však na základě amnestie propuštěn. Plné soudní rehabilitace se mu dostalo až posmrtně v roce 1990.

Ivan Dérer, který se ještě angažoval v politickém dění let 1968-1969 mimo jiné jako odpůrce federalizace Československa, zemřel dne 10. května 1975 v Praze.


Igor Daxner
Předseda Nejvyššího soudu v letech 1948–1953


Igor Daxner (1893–1960) byl prvým poúnorovým předsedou Nejvyššího soudu, působil zde v etapě, zahájené přijetím zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

Tento zákon, přijatý Národním shromážděním dne 22. prosince 1948 podle zpravodajky poslankyně, mimochodem prvé československé ženy-soudkyně Zdeňky Patschové „mění i funkce nejvyššího soudu, který bude odvolací instancí jen tam, kde v první instanci rozhodoval krajský soud. Tak tomu bude v případech, kdy jde o řešení sporů majetkových, v nichž jednou stranou je národní podnik. Zde se uplatňuje stěžejní zásada, že kolektivní majetek státu je majetek vyššího druhu než majetek soukromý a že proto má požívat větší ochrany. Kromě své funkce odvolacího soudu má však nejvyšší soud další významnou úlohu: zaručuje totiž legalitu rozhodování a zajišťuje lidově demokratické rozhodování ve všech instancích a v každém řízení. Je pokrokem proti dosavadnímu stavu, že podle nové zákonné úpravy zde bude orgán, který bude z úřední povinnosti bdít nad tím, aby se každému dostalo práva a spravedlnosti. Tímto orgánem bude generální prokuratura, která z úřední povinnosti je oprávněna vyvolati kdykoli svou stížností k nejvyššímu soudu rozhodnutí, že byl porušen zákon“. Další změnou bylo to, že „rovněž nejvyšší soud je doplněn o potřebný počet soudců z lidu a soudí v pětičlenných senátech, kde třemi jeho členy jsou soudci z lidu, tam, kde vykonává svou funkci jako odvolací soud z rozhodnutí krajských soudů jako soudů nalézacích. V případech, kde ke stížnosti generálního prokurátora rozhoduje, že byl porušen zákon, nebo kde byla podána stížnost pro zachování zákona, soudí v pětičlenných senátech za účasti tří soudců z povolání a dvou soudců laiků. Zde je zajištěna převaha odborného živlu vzhledem k tomu, že v této své funkci nejvyšší soud usměrňuje a sjednocuje po právní stránce rozhodování soudů na území celého státu“.

Úkolem předsedy Nejvyššího soudu Igora Daxnera pak bylo uvést tuto novou právní úpravu do praxe.

Igor Daxner se narodil dne 20. září 1893 v Tisovci, pocházel z právnické rodiny, jejíž členové byli ve čtyřech generacích advokáty.

Igor Daxner zahájil právnická studia později až poté, kdy se jako legionář vrátil z I. světové války. Po absolutoriu Právnické fakulty University Komenského v roce 1929 působil v justici, zprvu na Hlavnom súde v Bratislavě, posléze na Generální prokuratuře v Brně, za druhé republiky krátce na Nejvyšším soudu, v letech 1939-1943 na Nejvyššom súde v Bratislavě.

Za Slovenského štátu byl Igor Daxner aktivně činný v odbojové organizaci Justícia, v roce 1943 byl za to zbaven funkce a krátce byl i vězněn. Osobně se potom účastnil Slovenského národního povstání, v roce 1944 vstoupil do Komunistické strany Slovenska.

Jedním z dalších důvodů, proč byl předsedou Nejvyššího soudu jmenován právě Igor Daxner, bylo i jeho poválečné působení ve funkci předsedy Národného súdu v Bratislavě v letech 1945-1947. V rámci retribučního soudnictví Igor Daxner předsedal senátu, který soudil Jozefa Tisa, Ferdinanda Ďurčanského a Alexandra Macha. Není přitom bez zajímavosti, že v sedmičlenném senátě byl Igor Daxner jediným soudcem z povolání, ostatních šest soudců z lidu bylo vybráno z účastníků odboje. Jozef Tiso byl odsouzen k trestu smrti a 18. dubna 1947 popraven, Alexander Mach byl odsouzen ke třiceti rokům odnětí svobody, Ferdinand Ďurčanský, odsouzený k trestu smrti v nepřítomnosti, se popravě vyhnul včasnou emigrací.

Poté, kdy byl Národný súd zrušen, převzal jeho agendu Nejvyšší soud, Igor Daxner pak byl činný na Nejvyšším soudu právě v této agendě.

Svoje působení u Nejvyššího soudu Igor Daxner zakončil rezignací k datu dosažení důchodového věku šedesáti let dne 20. září 1953. V roce 1953 byl přitom ještě navrhován na funkci vyslance a zplnomocněnce ministra spravedlnosti v Haagu, do funkce však nebyl ustaven. Po odchodu z Nejvyššího soudu Igor Daxner externě pracoval v Ústave štátu a práva SAV v Bratislavě.

Igor Daxner zemřel dne 18. dubna 1960 v Bratislavě, což bylo, jak připomenul autor studie o právnickém rodu Daxnerů Peter Kerecman, „v deň presne trinásť rokov po poprave Jozefa Tisa“.


Josef Urválek
Předseda Nejvyššího soudu v letech 1953–1963


„Odhalením a zneškodněním zrádcovské bandy americko-britského imperialismu Slánského, Šlinga, Švermové, Clementise i ostatních byl nesmírně posílen a upevněn náš lidově demokratický stát, stát dělnické třídy, plnící všechny funkce diktatury proletariátu jako jedna z jejich historicky podmíněných forem,“ napsal v prvé polovině roku 1952 pro časopis Právník – Právní praxe tehdejší ministr spravedlnosti Štefan Rais. Hlavním prokurátorem v procesu, který skončil 3. prosince 1952 popravou Rudolfa Slánského, Otto Šlinga a Vladimíra Clementise, byl Rudolf Urválek, který byl jako prokurátor činný rovněž v procesu s Miladou Horákovou a dalšími spoluobviněnýni.

Dne 2. října 1953 pak oficiální deník Komunistické strany Československa Rudé právo přinesl noticku, že „rozhodnutím presidenta republiky z  28. září 1953 byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu dr. Josef Urválek, bývalý krajský prokurátor v Českých Budějovicích. Nově jmenovaný předseda nejvyššího soudu dr. Josef Urválek vykonal ve čtvrtek 1. října zákonem předepsanou přísahu do rukou ministra spravedlnosti dr. Václava Škody“.

Bez nadsázky lze konstatovat, že president Antonín Zápotocký, mimochodem čtvrt roku po měnové reformě, jmenoval za zásluhy předsedou Nejvyššího soudu Josefa Urválka (1910–1979), který se výraznou měrou podílel na zločinech komunistického režimu v období stalinistických procesů.

Josef Urválek se narodil 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích.

Před jmenováním prošel Josef Urválek od roku 1935 soudní praxí a působením na státním zastupitelství a prokuratuře. Členem KSČ se stal v roce 1945.

V období předsednictví Josefa Urválka politické procesy pokračovaly namísto u Státního soudu u Nejvyššího soudu. Jedním z odsouzených, jak již bylo řečeno, byl i bývalý president Nejvyššího soudu Ivan Dérer.

Počínající politické uvolnění a kritická reflexe ve vztahu k politickým procesům 50. let 20. století učinily další setrvání Josefa Urválka v čele Nejvyššího soudu neúnosným. Možnost změny se nabízela i díky nové právní úpravě soudnictví, dané zákonem č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů.

Při 18. schůzi Národního shromáždění konané dne 6. března 1963 konstatoval předseda Národního shromáždění Zdeněk Fierlinger, že „dosavadní předseda Nejvyššího soudu dr. Josef Urválek podal Národnímu shromáždění žádost, aby ze zdravotních důvodů byl zproštěn funkce soudce a předsedy Nejvyššího soudu. Dr. Josef Urválek bude pracovat na vědecko výzkumném úseku justice“. Po stranické linii však bylo fakticky rozhodnuto o ukončení působení Josefa Urválka u Nejvyššího soudu již usnesením předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963.

Josef Urválek pak působil jako vedoucí Vědeckovýzkumného ústavu kriminalistiky Generální prokuratury ČSSR, zemřel v roce 1979.


Josef Litera
Předseda Nejvyššího soudu v letech 1963–1968


Josef Litera (1918–1978) byl prvním předsedou Nejvyššího soudu, zvoleným Národním shromážděním, v jeho případě podle zákona č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů. Tento zákon v intencích Ústavy Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. v ustanovení § 43 odst. 1 stanovil, že „soudci Nejvyššího soudu jsou voleni Národním shromážděním; ze zvolených soudců z povolání Nejvyššího soudu zvolí Národní shromáždění předsedu Nejvyššího soudu a jeho náměstky“.

K volbě Josefa Litery došlo na 18. schůzi Národního shromáždění konané dne 6. března 1963, jediný kandidát Josef Litera byl zvolen zároveň soudcem Nejvyššího soudu a jeho předsedou jednomyslně.

Josef Litera se narodil 1. května 1918 v Budiměřicích.

Přímo před volbou působil Josef Litera po deset let jako náměstek ministra spravedlnosti, a podle slov předsedy Národního shromáždění Zdeňka Firlingera „má potřebné schopnosti pro funkci předsedy Nejvyššího soudu“. Poslanci měli k dispozici i charakteristiku Josefa Litery, který byl původně vyučeným strojním zámečníkem a právnické vzdělání umožňující vstup do praxe získal formálně na jednoroční Právnické škole pracující v letech 1948-1949. Následně byl dva roky prokurátorem v Náchodě, od roku 1951 působil na Ministerstvu spravedlnosti. I v jeho případě sehrála v kariéře roli výrazná aktivita ve stranických orgánech KSČ, včetně působení v právní komisi Ústředního výboru KSČ.

Josef Litera byl předsedou Nejvyššího soudu v období, kdy pokračovala amnestie odsouzených v politických procesech, probíhaly rekodifikace významných hmotněprávních i procesních předpisů.

V rezignačním dopise o důvodech žádosti o uvolnění z funkce napsal:
„Od roku 1953 jsem zastával funkci l. náměstka ministra spravedlnosti a v roce 1963 jsem byl zvolen do nynější funkce. l když jsem se osobně nepodílel na projednávání tzv. politických procesů ani jiných protistátních trestných činů, je nesporné, že musím nést svůj podíl odpovědnosti za deformace, které se v minulých létech projevily v porušování socialistické zákonnosti v činnosti soudů. Na tom nic nemění skutečnost, že za poslední léta bylo v rozhodovací činnosti justičních orgánů dosaženo celé řady pozitivních výsledků. Je rovněž všeobecně známo, že můj zdravotní stav je zejména v poslední době značně nepříznivý, takže bych mohl stěží zajišťovat plnění náročných úkolů v úsilí za upevňováni socialistické zákonnosti a při likvidaci nezákonných rozsudků z minulých let“.

Národní shromáždění žádosti Josefa Litery vyhovělo na své 22. schůzi konané 18. dubna 1968.


Otomar Boček
Předseda Nejvyššího soudu v letech 1968 –1970


Otomar Boček (1926–1993) byl předsedou Nejvyššího soudu v období pražského jara a za okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. S ohledem na svoje politické postoje v tomto období byl pak pro výkon této funkce v normalizaci zcela nepřijatelný.

Otomar Boček, jehož křestní jméno v pramenech nese i podobu Ottomar, se narodil 11. ledna 1926 v Deštné.

Na rozdíl od svého předchůdce Josefa Litery Otomar Boček řádně vystudoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Právní praxi absolvoval na prokuratuře a posléze jako soudní čekatel u Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde se však od roku 1953 stal advokátem a členem Advokátní poradny. Na VII. plenární schůzi Ústředí advokátních poraden konané ve dnech 9. – 10. října 1958 byl zvolen předsedou Ústředí.

O tom, jak se politické názory Otomara Bočka postupně vyvíjely, svědčí četné informace v advokátském časopise Zprávy advokacie o dění v advokacii za Bočkova předsednictví. Ještě na semináři pořádaném Ústředím československé advokacie tak hovořil o tom, že „advokacie stojí před úkolem vypořádat se s posledními pozůstatky buržoasní, liberalistické advokacie, které se uchovaly – a úporně se snaží ještě někde udržet – v oblasti pojetí funkce advokacie, obsahu a metod práce, ač již byly vytvořeny příznivé kádrové, organizační a ekonomické podmínky pro jejich překonání a jejich likvidaci a před úkolem shrnout zkušenosti z deseti let výstavby nové advokacie, vyřešit některé sporné otázky, které vyvstaly při dokončování této výstavby“, na I. konferenci československé advokacie konané ve dnech 19. – 20. listopadu 1963 v rámci přednesu Zprávy o činnosti Ústředí československé advokacie poprvé kriticky hodnotil politické procesy a roli obhajoby v těchto procesech.

O rok později Otomar Boček přešel do justice, zprvu na Krajský soud v Českých Budějovicích, v září 1964 byl Národním shromážděním zvolen za soudce Nejvyššího soudu, kde pak působil jako předseda trestního senátu. Rozhodoval v řadě rehabilitačních věcí, mimo jiné při soudní rehabilitaci Rudolfa Slánského a Rudolfa Baráka.

Předsedou Nejvyššího soudu byl Otomar Boček zvolen na 22. schůzi Národního shromáždění konané dne 18. dubna 1968.

Krátce nato v článku 20 let zlidovělého soudnictví. Čas zamyšlení Otomar Boček v časopise Socialistická zákonnost napsal o poúnorové justici:
„Celá oblast etiky soudce byla zúžena do několika kategorických imperativů – jednej tak, jak to odpovídá zájmům strany a jako derivát této maximy – dbej, abys svým jednáním nepohoršil své okolí. Přitom soudce neměl zkoumat, co je nebo není zájmem strany. O tom byl velice přesně poučován příslušnými orgány, ministerstvem spravedlnosti (a v některých případech i vedením strany) počínaje a|okresním tajemníkem konče. Socialistická zákonnost zde měla svou funkci, ale v mnohém směru byla pouze zevní podobou těchto procesů. Takto byl soudce i v oblasti etiky vmanévrován a vklouben do celého systému. Tím bylo z něho mnoho lidského natolik abstrahováno, že výkon spravedlnosti chápal zcela neosobně a dnešní jeho kritiku chápe zase jako křivdu. Je samozřejmé, že některý soudce se stal nositelem systému, množitelem, jiný byl pouze vykonavatelem a některý poctivě usiloval se v tomto systému vyrovnat se svým svědomím a vystoupil až na jeho okraj. Kdo však překročil onu pohyblivou hráz systému, dostával se do osobně velmi nepříjemných konfliktů. Zdůrazňuji, že v letech 1949-1954, byl tento systém velmi úzký a pro trestního soudce nepřekročitelný. V určité, značně zmírněné podobě však existoval až do poslední doby. Tím se sice vytvořil prostor pro skutečnou etiku soudce, s níž je skutečná justice nerozlučně spjata, ale prostor značně rozdílný, např. v kriminálních deliktech značně širší než v protistátních věcech anebo ve věcech, které sice byly zevně stíhány jako kriminální delikt, ale ve skutečnosti měly zcela jiný obsah (např. demonstrace k 1. máji).

Otomar Boček však nezůstal jenom u textů v odborném časopise. Dne 28. dubna 1968, tedy pouhých deset dnů po volbě předsedou Nejvyššího soudu, vystoupil v Československé televizi spolu s členem předsednictva Ústředního výboru KSČ Zdeňkem Mlynářem v diskusním pořadu Kde je záruka? o politických procesech a deformaci justice v 50. letech 20. století.

Jako člen Ústředního výboru KSČ se Otomar Boček zapojil i do politického dění. Není pak divu, že z politických důvodů nemohl ve funkci zůstat. Návrh na jeho odvolání z funkce přednesl na 8. schůzi Federálního shromáždění poslanec a člen Ústředního výboru Národní fronty Rudolf Rejhon s následujícím odůvodněním:
„V souvislosti s prohlubujícím se procesem konsolidace ve společnosti a celkovou situací u Nejvyššího soudu ČSSR se ukázalo, že je zapotřebí odvolat z funkcí i dosavadního předsedu Nejvyššího soudu ČSSR dr. Otomara Bočka. Jmenovaný se v roce 1968 velmi politicky angažoval. Své názory a stanoviska publikoval v denním tisku, v různých časopisech a v tisku odborném. Tato jeho publikační činnost objektivně přispěla k dezorientaci soudů, k útokům pravice na soudnictví a státní orgány a k prohloubení krize u Nejvyššího soudu ČSSR a soudů vůbec. Dr. Otomar Boček byl zvolen delegátem XIV. sjezdu KSČ. Zúčastnil se tzv. vysočanského sjezdu, kde ve zdramatizované formě přednesl své zážitky z předsednictva vlády z 20. srpna 1968. Podobně vystupoval i na poradách a schůzích na půdě Nejvyššího soudu. Jako předseda Nejvyššího soudu nevystupoval dostatečně důrazně proti nositelům pravicově oportunistických názorů u Nejvyššího soudu, zvláště v kádrových opatřeních na pracovišti. Nese plnou odpovědnost za to, že nebyla prakticky uplatňována sjednocovací a usměrňovací činnost Nejvyššího soudu formou usnesení jeho plén, opatřeními jeho presidia nebo stanovisky kolegií. Je to tím závažnější, že v době útoků pravicově oportunistických a protisocialistických sil zvenčí i v počátcích pravicově oportunistického působení uvnitř justice docházelo k rozkolísání praxe, takže potřeba jejího usměrňování a sjednocování byla tím naléhavější. Tato nezbytná potřeba se projevila zejména po účinnosti zákona o soudní rehabilitaci, zvláště poté, když rozhodovací činnost rehabilitačních senátů krajských soudů se octla v rozporu s preambulí zákona o soudní rehabilitaci.“

Dne 27. května 1970 tak byl Otomar Boček jednomyslně odvolán z funkce předsedy a soudce Nejvyššího soudu.

Před listopadem 1989 Otomar Boček působil v Ústavu státu a práva ČSAV, po 1. červenci 1990 se vrátil k advokacii. Kromě toho působil až do své smrti i jako jednatel nakladatelství AXIÓMA, s. r. o.

Otomar Boček zemřel dne 26. února 1993 v Praze.


Vojtěch Přichystal
Předseda Nejvyššího soudu v letech 1970–1972


Počátky normalizace na Nejvyšším soudu jsou spojovány s předsedou Vojtěchem Přichystalem (1909–1972).

Vojtěch Přichystal byl na základě dodatečného návrhu Ústředního výboru Národní Fronty ČSSR zvolen soudcem z povolání a posléze jednomyslně i předsedou Nejvyššího soudu na téže schůzi Sněmovny lidu Federálního shromáždění konané dne 27. května 1970, při níž byl odvolán z funkce jeho předchůdce Ottomar Boček a z Nejvyššího soudu byli dále odvoláni soudci Otakar Adamec, Milena Hoferová, Július Lehotský, František Paldus, Josea Šilínek a Lubomír Veleta.

V dobovém kontextu není bez zajímavosti, že Vojtěch Přichystal byl zvolen předsedou Nejvyššího soudu poté, kdy dosáhl důchodového věku šedesáti let. To, že byl mezi kandidáty na soudce Nejvyššího soudu zařazen až dodatečně, nasvědčuje tomu, jak pečlivě a obezřetně byl vybírán politicky zcela spolehlivý budoucí předseda Nejvyššího soudu.

Vojtěch Přichystal se narodil 27. listopadu 1909 ve Vanovicích.

Při pohledu na průběh profesní kariéry Vojtěcha Přichystala lze konstatovat, že patřil k absolventům Právnické fakulty Univerzity Karlovy z období prvé republiky, že jako právní praktikant, auskultant a začínající soudce působil do roku 1938 u několika okresních soudů na Slovensku, od roku 1939 pak přešel do Brna, kde byl soudcem okresního a posléze krajského soudu až do roku 1961, kdy byl povolán na Ministerstvo spravedlnosti. Tam působil především v oblasti legislativy.

Vojtěch Přichystal byl svým odborným zaměřením trestní soudce, patřil k těm, které převzal komunistický režim do tzv. lidového soudnictví.

Členem Komunistické strany Československa se Vojtěch Přichystal stal v roce 1948, během pražského jara patřil v KSČ ke konzervativnímu křídlu. Výběr kandidátů na soudce a předsedu Nejvyššího soudu ostatně prezentoval Sněmovně lidu její poslanec a člen předsednictva Národní fronty Rudolf Rejhon následující charakteristikou:
„Při této příležitosti si dovoluji podtrhnout myšlenku, která byla sledována při jednání o návrhu ve vedoucích orgánech Národní fronty, a to, aby u navrhovaných kandidátů bylo dosaženo optimálního souladu odborných a politických kvalit navrhovaných soudců z hlediska potřeb socialistického soudnictví. Předsednictvo ústředního výboru Národní fronty ČSSR při projednávání návrhu na volby soudců posoudilo také politické postoje navrhovaných kandidátů v letech 1968 a 1969. Konstatovalo, že kandidáti, které vám předkládá ke zvolení, mají předpoklady, aby jak Nejvyšší soud, tak vojenské soudy splnily své základní úkoly. Zejména jde o ochranu socialistického státu, jeho společenského zřízení a vztahů ke světové socialistické soustavě, o ochranu práv zákonem chráněných zájmů občanů, státních, společenských a hospodářských organizací a o ochranu bojeschopnosti ozbrojených sil a ozbrojených sborů.“

Ve funkci předsedy Nejvyššího soudu Vojtěch Přichystal předložil zprávu a návrh posléze přijatého Usnesení pléna Nejvyššího soudu k úkolům soudů (státních notářství) po XIV. sjezdu KSČ z 2. října 1971. V tomto dokumentu bylo konstatováno, že „sjezd ocenil konsolidačné úsilí mocenských státních orgánů, armády, bezpečnosti, prokuratury a soudů“. Usnesení přináší celou řadu úkolů soudnictví včetně upevňování principu vedoucí úlohy KSČ. Pro úsek trestního soudnictví se v ní uvádí mimo jiné:
„Je třeba skoncovat se zbytky neangažovaného přístupu a liberalistickými tendencemi při posuzování některých druhů trestné činnosti, s tendencemi, jimiž se po řadu let nebezpečně oslabovala a někdy přímo pomíjela ochrana důležitých zájmů socialistické společnosti. Týká se to zejména činů narušujících zájmy státu, socialistického státního a společenského zřízení, internacionální vztahy, socialistickou ekonomiku, autoritu a ochranu státních orgánů a veřejných činitelů vůbec, jakož i veřejný pořádek.“

Vojtěch Přichystal zemřel v průběhu funkčního období předsedy Nejvyššího soudu v roce 1972 v Praze. Jeho památku uctili poslanci Federálního shromáždění na schůzi konané dne 31. října 1972.


Josef Ondřej
Předseda Nejvyššího soudu v letech 1972–1990


Poslední předlistopadový předseda Nejvyššího soudu Josef Ondřej (1924–2006) byl nejdéle sloužícím předsedou československého Nejvyššího soudu. Ve funkci působil po většinu období normalizace od roku 1972, rezignoval až po listopadu 1989 v roce 1990, jeho nástupcem se stal Otakar Motejl.

Josef Ondřej se narodil dne 2. března 1924.

Původním povoláním malíř a natěrač Josef Ondřej zahájil právnickou dráhu zkráceným studiem na Právnické fakultě UK, kam byl přijat jako absolvent jednoročního dělnického kurzu. Jako člen KSČ, do níž vstoupil v dubnu 1948, se aktivně angažoval ve stranických funkcích zprvu na fakultě, kde krátce působil jako vyučující marxismu-leninismu, později i v justici a na Ministerstvu spravedlnosti, kde střídavě působil. Období pražského jara jej zastihlo ve funkci předsedy Krajského soudu v Ostravě, po okupaci byl v letech 1969-1970 náměstkem ministra spravedlnosti Jana Němce. Byl i předsedou řídící komise ÚV KSČ pro prověrky pracovníků Nejvyššího soudu ČSR a ČSSR.

Na 7. schůzí České národní rady konané dne 16. dubna 1970 byl Josef Ondřej zvolen prvním předsedou Nejvyššího soudu České socialistické republiky, tedy jednoho ze dvou republikových nejvyšších soudů v rámci tehdejší federativní struktury justice. Již na 12. schůzi České národní rady konané dne 7. července 1971 v rámci Zprávy Nejvyššího soudu České socialistické republiky o stavu socialistické zákonnosti Josef Ondřej mimo jiné zdůraznil, že „zvláště významná a citlivá je oblast ukládání trestů a v ní je mimořádně důležité ukládání trestů za trestné činy, které vyvěrají z událostí let 1968 a 1969. Z tohoto hlediska daný stav společenského vývoje vyžadoval, aby soudy zaměřily pozornost na důslednou ochranu socialistického státu a společenského zřízení v ČSSR a jejích přátelských a spojeneckých vztahů k ostatním zemím světové socialistické soustavy, především vztahů k SSSR. Potřeba energického postihu trestných činů proti republice bývá někdy paralyzována tvrzením o nebezpečí návratu deformací padesátých let. K tomu je třeba otevřeně říci, že nejde o to, zneužívat trestního zákona k postihu lidí, kteří se trestné činnosti nedopustili. Nejde o vymýšlení uměle zkonstruovaných obvinění, ale o to, aby skutečnost byla nazývána pravým jménem, aby byl dán průchod spravedlnosti tam, kde trestná činnost proti republice byla spáchána. I trestný čin proti republice je protispolečenským činem, jsou-li jím naplněny znaky příslušného ustanovení trestního zákona. Proto i takovým činům je nutno učinit přítrž a pachatele postihnout zákonným trestem. Je nutno skoncovat s praxí, která ještě v nedávné minulosti spatřovala v trestné činnosti politického charakteru málem projev vlastenectví. Postih trestných činů, narušujících základní politické hodnoty naší socialistické společnosti, je nezadatelným právem státu a povinností jeho mocenskopolitických orgánů vůči vládnoucí dělnické třídě“.

Za svoje postoje byl Josef Ondřej v roce 1972 po úmrtí Vojtěcha Přichystala zvolen federálním shromážděním předsedou Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky, opakovaně pak byl zvolen v roce 1982. Mandát soudců byl tehdy jen desetiletý a po tomto období bylo vždy třeba jej obhajovat. Z návrhu Národní fronty na opakované zvolení Josefa Ondřeje předsedou Nejvyššího soudu ze dne 28. října 1982 se podává, že „po celé dosavadní volební období věnuje své politické, odborné a teoretické znalosti, mnohaleté zkušenosti z řídící práce v justici a své organizační schopnosti zajišťování důsledného dodržování socialistické zákonnosti v činnosti československých soudů v podmínkách československé federace. Dbá přitom o úzkou spolupráci s nejvyššími soudy republika republikovými ministerstvy spravedlnosti. Neustálou pozornost věnuje vytváření a zdokonalování celkové koncepce činnosti Nejvyššího soudu ČSSR. Nekompromisně dbá o prosazování vedoucí úlohy Komunistické strany Československa v práci československých soudů. O otázkách zabezpečování ochrany práv a zákonem chráněných zájmů občanů a socialistických organizací pravidelně informuje poslance Federálního shromáždění ČSSR“.

Josef Ondřej, jemuž byl v roce 1974 udělen Řád práce, o deset let pozdě Řád Vítězného února, obdržel i další stranická a státní vyznamenání. Josef Ondřej byl rovněž členem Ústředního výboru KSČ, kromě toho od roku 1970 byl předsedou Jednoty československých právníků a předsedou Mezinárodního sdružení demokratických právníků.

Odborným zaměřením byl Josef Ondřej civilista, jeho publikační činnost zejména na stránkách časopisu Socialistické zákonnost, v jehož redakční radě za normalizace působil, však byla zaměřena především na ideologicky pojaté příspěvky z oblasti soudnictví a Nejvyššího soudu.

Josef Ondřej na funkci předsedy Nejvyššího soudu rezignoval a byl Federálním shromážděním zproštěn jejího výkonu na jeho 22. schůzi konané dne 23. ledna 1990. Jako důvod uvedl Josef Ondřej odchod do důchodu.


autor: JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.