Předsedové a předsedkyně Nejvyššího soudu po roce 1989

JUDr. Otakar Motejl (*1932, †2010), JUDr. Eliška Wagnerová (*1948), Ph.D., JUDr. Iva Brožová (*1951), Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. (*1953 _____________ _______________________________________________________________________________________________________________

JUDr. Otakar Motejl


Předseda Nejvyššího soudu ČSSR (ČSFR) v letech 19901992, předseda Nejvyššího soudu v letech 19931998


JUDr. Otakar Motejl (*1932 Praha – †2010 Brno) ukončil v roce 1956 studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiu působil jako advokát, a to nejprve na Slovensku, později v Kladně a Praze. Už od počátků své advokátní praxe obhajoval lidi pronásledované komunistickým režimem, například rodiny, které odmítaly na vesnici vložit své majetky do družstev. V roce 1966 nastoupil krátce do zaměstnání v Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti ČSR, odkud ale po dvou letech odešel zpět do advokacie. V souvislosti s uvolněním politického napětí na konci šedesátých let minulého století se stal v roce 1968 soudcem Nejvyššího soudu. A to i přesto, že odmítl vstoupit do KSČ. S příchodem normalizace byl však nucen v roce 1970 z tehdejšího federálního Nejvyššího soudu ČSSR odejít. Následovala další etapa působení JUDr. Otakara Motejla v advokacii. Protože obhajoval mnohé zástupce českého disentu, mezi jinými například novináře Jiřího Rumla, Vladimíra Škutinu, Svatopluka Karáska, Jiřinu Šiklovou nebo členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe stal se nepohodlným pro tehdejší vládnoucí režim. Soustavně proto musel odolávat tlakům, aby z advokacie odešel. Tyto tlaky ustál. Při demonstraci na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 rozvážel svým osobním vozem raněné demonstranty do pražských nemocnic. Následně se v prosinci roku 1989 stal jedním z členů vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí ze 17. listopadu.

V lednu 1990 byl JUDr. Otakar Motejl nejprve zvolen předsedou Nejvyššího soudu ČSSR, od 1. ledna 1993 se stal také předsedou nově zřízeného Nejvyššího soudu České republiky. Právě JUDr. Otakar Motejl se výrazně zasloužil o hladký průběh transformace původního federálního Nejvyššího soudu ČSFR na Nejvyšší soud České republiky.

V roce 1998 JUDr. Otakar Motejl na post předsedy Nejvyššího soudu rezignoval, nedlouho po tom byl jmenován ministrem spravedlnosti ve vládě premiéra Miloše Zemana. Ve funkci se mj. zasloužil o vznik zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, přičemž po svém odchodu z ministerstva se v prosinci 2000 právě on stal historicky prvním ombudsmanem v České republice. V roce 2006 JUDr. Otakara Motejla Poslanecká sněmovna PČR ve funkci potvrdila i na další šestileté období.

JUDr. Otakar Motejl byl za své dlouholeté úsilí o prosazování práva a spravedlnosti oceněn v roce 1991 Cenou za lidská práva, kterou uděluje významným osobnostem americká vláda. Byl také nositelem francouzského Řádu čestné legie s hodností komandér, jenž převzal v roce 2000. Jako právník získal v roce 2006 titul Právník roku v kategorii občanských a lidských práv, o tři roky později byl uveden do Právnické síně slávy. Je rovněž držitelem zlaté a stříbrné medaile Antonína Randy, kterou od roku 1992 uděluje Jednota českých právníků.


JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.
Předsedkyně Nejvyššího soudu v letech 1998–2002


JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. (*1948 v Kladně) ukončila v roce 1974 studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Začínala jako podniková právnička, později vykonávala advokátní praxi. V roce 1982 emigrovala do tehdejší Spolkové republiky Německo, kde pracovala mj. jako novinářka v Rádiu Svobodná Evropa, poté krátce žila také v Kanadě.

V roce 1993 se JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. vrátila do České republiky a stala se asistentkou předsedy Ústavního soudu. V roce 1996 získala titul Ph.D. na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obor politologie. Soudcovskou praxi začala poprvé vykonávat u občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jehož soudkyní byla jmenována v roce 1996. Od července roku 1998 do března roku 2002 byla JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. předsedkyní Nejvyššího soudu. Zde se zasloužila o to, že u Nejvyššího soudu začali v roce 2000 pracovat první asistenti soudců. Pomáhala přitom prosadit uzákonění této pracovní pozice v zákoně o soudech a soudcích. Dne 20. března 2002 ji prezident republiky Václav Havel jmenoval do funkce místopředsedkyně Ústavního soudu. Desetileté působení JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D. u Ústavního soudu je spojeno s mnoha zásadními judikáty, přičemž jako soudkyně zpravodajka je známa především nálezy, které korigovaly či přímo rušily některá diskutabilní politická vládní rozhodnutí. Mezi nimi vyniká především nález Ústavního soudu z března roku 2011, kterým Ústavní soud zrušil zákon, zjednodušeně nazvaný „balíček sociálních škrtů“, kterým tehdejší vláda premiéra Petra Nečase (ODS) hodlala v době ekonomické krize ušetřit miliardy korun na podpoře nezaměstnaných, rodin s dětmi nebo na nemocenských dávkách. Vláda podle soudců Ústavního soudu tehdy nesprávně využila k prosazení zákona stavu legislativní nouze, přičemž tehdejší vládní strany (ODS, Věci veřejné a TOP 09) porušily práva politické opozice. Často je zmiňován také nález Ústavního soudu z roku 2006, kterým tento soud zrušil nařízení vlády, jež regulovalo výrobu cukru. Senát, kde byla zpravodajkou Eliška Wagnerová, konstatoval, že vláda takto nepatřičně zasáhla do oblasti řízené normami Evropské unie. Historicky tak Ústavní soud dal právu Evropské unie možnost ovlivňovat právní předpisy v České republice.

Po skončení funkčního období u Ústavního soudu se JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. rozhodla angažovat v politice. Uspěla v podzimních senátních volbách v roce 2012 ve volebním obvodu Brno – město, kde kandidovala jako nestranička za Stranu zelených. Senátorkou se stala pro příštích 6 let.

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. získala v roce 2009 stříbrnou medaili Antonína Randy, je rovněž nositelkou titulu Právník roku 2012 v oboru občanská a lidská práva a právo ústavní. Od roku 2002 do roku 2010 působila jako náhradní členka Benátské komise, poradního orgánu Rady Evropy pro otázky ústavního práva.


JUDr. Iva Brožová
Předsedkyně Nejvyššího soudu v letech 20022015


JUDr. Iva Brožová (*1951 v Brně) ukončila v roce 1974 studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde promovala magna cum laude a stala se justiční čekatelkou Krajského soudu v Brně. V roce 1975 získala titul doktorky práv, přičemž v letech 1975 až 1990 byla soudkyní Městského soudu v Brně. Vzhledem k tomu, že odmítla vstoupit do KSČ a byla dcerou letce, který za války bojoval v RAF, byla jí u tohoto soudu po většinu času svěřována méně významná administrativní agenda, např. z oblasti pojišťovnictví. V roce 1990 se stala soudkyní Krajského soudu v Brně a zároveň poradkyní Ústavního soudu ČSFR. V červenci roku 1993 byla jmenována soudkyní Ústavního soudu a v této funkci působila až do prosince 1999. Od roku 2000 byla soudkyní Nejvyššího soudu a předsedkyní jeho občanskoprávního kolegia. Předsedkyní Nejvyššího soudu se stala JUDr. Iva Brožová v březnu roku 2002. V novodobé historii soudu je JUDr. Iva Brožová jeho nejdéle působící předsedkyní, když tuto instituci vedla až do ledna roku 2015, kdy rezignovala. Poté působila u Nejvyššího soudu jako soudkyně občanskoprávního a obchodního kolegia ještě do 30. dubna 2015.

Působení JUDr. Ivy Brožové v čele Nejvyššího soudu je úzce spjato s bojem za soudcovskou nezávislost. Když byla v únoru roku 2006 tehdejším prezidentem republiky Václavem Klausem z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu odvolána s odkazem na tehdy platná ustanovení zákona o soudech a soudcích, který dával možnost těm, kdo jmenují předsedy a místopředsedy soudů, je také odvolat, JUDr. Iva Brožová podala proti postupu prezidenta republiky Ústavní stížnost. Ústavní soud jí vyhověl, příslušnou pasáž zákona o soudech a soudcích zrušil jako protiústavní a následně zrušil i prezidentovo odvolání JUDr. Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Znovu dal Ústavní soud JUDr. Ivě Brožové ve sporu s prezidentem Václavem Klausem za pravdu v případě jejího nesouhlasu s jmenováním JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatoval, že JUDr. Jaroslav Bureš se nemohl stát místopředsedou Nejvyššího soudu, protože místopředsedou Nejvyššího soudu může prezident republiky jmenovat pouze soudce, který byl k tomuto soudu řádně přidělen. Přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu bylo však protiústavní, protože k tomuto přidělení si ministerstvo spravedlnosti nevyžádalo souhlas předsedkyně soudu JUDr. Ivy Brožové.

JUDr. Iva Brožová čelila rovněž kárné žalobě, kterou na ni podal pro údajné zatajení čtyřicetimilionové pokuty od finančního úřadu ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Kárný senát však konstatoval, že nešlo ze strany předsedkyně Nejvyššího soudu o kárné provinění, neboť bylo navrhováno za administrativní pochybení, nedodržení závěrečného vyhodnocení stavebních investic Nejvyššího soudu z let 2003 a 2004, což nemá s výkonem soudní moci nic společného.

Právě za opakované prosazování nezávislosti justice obdržela JUDr. Iva Brožová v roce 2013 stříbrnou medaili Antonína Randy. V roce 2016 byla pak za mimořádný celoživotní přínos českému právu uvedena do Právnické síně slávy.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
Předseda Nejvyššího soudu od ledna 2015


Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. (*1953 v Náchodě) absolvoval v roce 1977 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1979 byl soudcem Okresního soudu v Mostě, v roce 1980 získal na Právnické fakultě Univerzity Karlovy titul doktora práv. Soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem se stal v roce 1982, v roce 1991 začal působit jako soudce republikového (v rámci tehdejší federální struktury nejvyšších soudů) Nejvyššího soudu České republiky, který se později transformoval na Vrchní soud v Praze. Soudcem a předsedou senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. od roku 1993. Titul Ph.D. mu udělila Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně v roce 1999, po dalších dvou letech následovala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně habilitace, obor trestní právo. V roce 2006 byl jmenován profesorem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze pro obor trestní právo, kriminologie a kriminalistika. Dne 1. ledna 2011 se prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. ujal funkce předsedy velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, od 22. ledna 2015 je předsedou Nejvyššího soudu.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. se dlouhodobě se věnoval a věnuje legislativní činnosti, především je znám jako hlavní autor nového trestního zákoníku z roku 2009. Pracoval dále mj. na přípravě Zákona o soudnictví ve věcech mládeže, Zákona o probační a mediační službě, spoluvytvářel tzv. velkou novelu trestního řádu z roku 2001. Aktuálně je předsedou tzv. velké komise Ministerstva spravedlnosti pro přípravu rekodifikace trestního řádu.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. je profesorem trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a také na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Zároveň je členem vědeckých rad Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a také Právnické fakulty Univerzity Komenského Bratislava. Působí rovněž jako lektor Justiční akademie v Kroměříži a Justiční akademie Slovenské republiky v Pezinku.

Dále je prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. členem Asociace právníků na ochranu finančních zájmů Evropské unie, individuálním členem AIDP (Association Internationale De Droit Pénal), členem redakčních rad několika odborných a vědeckých časopisů, např. Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae, Právní rozhledy, Trestněprávní revue, Soudní rozhledy, Bulletin advokacie, atd.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. je od roku 2007 držitelem stříbrné medaile Antonína Randy, která mu byla udělena jako ocenění za významný přínos právní teorii a praxi v oboru trestního práva, mj. za jeho dlouhodobé působení v komisích Ministerstva spravedlnosti pracujících na legislativě v oblasti trestního práva. Současně tím byla oceněna také dlouhodobá spolupráce s Jednotou českých právníků. V následujícím roce 2008 byl prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. oceněn v kategorii Trestní právo titulem Právník roku.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. je autorem nebo spoluautorem více než 250 odborných publikací. Je např. vedoucím kolektivu autorů komentářů k novému trestnímu zákoníku (C.H.Beck), komentářů k trestnímu řádu (C.H.Beck), dále rovněž vedoucím kolektivu autorů komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob (C.H.Beck) a další komentářové literatury. Další publikační činnost: Opravné prostředky v trestním řízení (C.H.Beck), Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému (SEVT, 2. vydání Codex), Podnikání a ekonomická kriminalita (vedoucí kolektivu autorů, C.H.Beck), Trestná činnost na českém kapitálovém trhu a v bankovní sféře (spoluautor)… a další.