Zřízení Nejvyššího soudu a jeho činnost do roku 1938

Nejvyšší soud byl zřízen Národním výborem československým zákonem č. 5 dne 2. listopadu 1918. Dne 4. listopadu 1918 vyšel tento zákon ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého. Rozhodovací činnost nově zřízeného Nejvyššího soudu samostatného státu Čechů a Slováků navázala v roce 1918 především na práci a organizaci Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni. Nejvyšší soud byl třetí instancí pro věci civilní a trestní, mohl také dávat podněty k vydávání nebo pozměňování zákonů.

Autentický dokument – Národním výborem československým podepsaný definitivní návrh zákona, demonstruje hektickou dobu podzimu 1918. Dočteme se z něj, že původně navrženým názvem pro Nejvyšší soud byl Nejvyšší a zrušovací soud. Členové národního výboru však název na poslední chvíli zkrátili. Ostatně, úprav bylo v původním konceptu provedeno daleko více, včetně tužkou doplněného závěrečného ustanovení § 14.



Ustanovení § 1 zákona č. 5/1918 Sb. z. a n. situovalo Nejvyšší soud do Prahy. Vláda jako historicky první sídlo Nejvyššího soudu a spolu s ním i Nejvyššího správního soudu a ministerstva spravedlnosti, vybrala budovu bývalé kadetní školy v Praze na Hradčanech. V této budově, dnes v ulici Na Valech, sídlí Ministerstvo obrany ČR.


Budova vznikla na místě tzv. bastionu č. XV., tedy jednoho z dvaceti hradebních opevnění s věží, které ještě v 19. století chránily pražskou Malou Stranu a Hradčany. Jako kadetní škola pěchoty byla otevřena v roce 1900. Se vznikem první republiky byla však zrušena a stala se „útočištěm“ některých nově vzniklých státních orgánů a institucí. Zákonem č. 322/1919 Sb. z. a n. z června roku 1919, o zabírání budov k účelům veřejným, se opět vrátila vojenské správě, která tam od roku 1921 umístila právě vznikající Vysokou školu válečnou.

Nejvyšší soud se mezitím takřka přesně po roce od svého vzniku přestěhoval do Brna, kde zahájil svoji činnost 5. listopadu 1919. Zasloužil se o to, i přes značný nesouhlas úřadujícího prvního předsedy (presidenta) Nejvyššího soudu JUDr. Augustina Popelky, také tehdejší poslanec prof. JUDr. František Weyr, historicky první děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (později také rektor Masarykovy univerzity).


JUDr. František Weyr se také podílel na dopracování a změně vládního návrhu zákona č. 216/1919 Sb. z. a n., o Nejvyšším soudu, který přijalo Národní shromáždění dne 16. dubna 1919. Tímto zákonem se měnil výše uvedený dřívější zákon č. 5/1918 Sb. z. a n. Mezi jinými se samozřejmě měnilo také ustanovení § 1 původního zákona, který nově (už jako § 1 zákona č. 216/1919 Sb. z. a n.) zněl: “Pro celý obvod československého státu zřizuje se nejvyšší soud v Brně.” Shodou okolností měl i tento zákon celkem čtrnáct ustanovení.


V prvních letech své existence se tedy Nejvyšší soud skládal z prvního a druhého prezidenta, sedmi senátních prezidentů. Dr. Augustin Popelka (25. 4. 1854 – 22. 5. 1938) byl prvním presidentem Nejvyššího soudu až do roku 1930, kdy odešel do výslužby. V letech 1920–1921 JUDr. Augustin Popelka krátce také ministrem spravedlnosti tehdejší úřednické vlády.


Stěhování Nejvyššího soudu z Prahy do Brna provázely v roce 1919 především pragmatické důvody. V zájmu tehdejší československé justice bylo, aby u Nejvyššího soudu pracovali uznávaní soudci bývalého Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni či jiných vysokých soudů Rakousko-Uherska. Zároveň představovalo umístění Nejvyššího soudu do Brna výhody i pro slovenskou část republiky a Podkarpatskou Rus.


Historicky prvním palácem, kde tehdejší Nejvyšší soud v Brně sídlil, je dnešní budova krajského soudu v Rooseveltově ulici, dříve v ulici Na Hradbách. Tento Justiční palác se začal stavět už v roce 1906 podle architektonického návrhu Alexandera Wielemans von Monteforteho, a to na místě bývalé jezuitské koleje, která byla nedlouho předtím zbourána.


Architekt Wielemans byl považován v tehdejším Rakousku-Uhersku za specialistu na justiční paláce. Proslavil se především výstavbou Justičního paláce na Schmerlingově náměstí ve Vídni, otevřeného v roce 1881. Odpůrci této velkoryse pojaté stavby ji označovali za megalomanskou, avšak samotnému architektovi přinesla spíše většinový obdiv a další velké zakázky ze strany tehdejší rakousko-uherské justice. Alexander Wielemans von Monteforte pak projektoval mimo jiné i Justiční palác na dnešní třídě Svobody v Olomouci.

Stavba Justičního paláce v Brně byla dokončena v květnu 1908, avšak budova byla předána k užívání tehdejším soudním institucím až o rok později. Když se do Brna v roce 1919 stěhoval Nejvyšší soud, musel se o prostory v Justičním paláci dělit např. s tehdejším krajským soudem civilním či hned dvěma soudy okresními. Bylo tomu tak po celou dlouhou dobu, kdy v brněnském Justičním paláci soudci Nejvyššího soudu rozhodovali.

V prvních letech své existence Nejvyšší soud v Justičním paláci v Brně denně využíval zpravidla tři jednací síně, a to značně improvizované. Jen jediná byla pro tyto účely jako soudní síň už vybudována, druhá vznikla přestavbou části chodby, další byla doslova putovní, když se chystala vždy případ od případu v některé z právě volných kanceláří. Rozhodovalo tehdy 7 senátů, či spíše soud měl právě takový počet senátních předsedů, resp. senátních presidentů. Působilo zde 40 soudců, nazývaných tehdy „radové Nejvyššího soudu“. Senáty rozhodovaly obvykle jako pětičlenné. Neveřejná zasedání se konala, stejně jako dnes, v kancelářích předsedů senátů. Pokud se mělo sejít jedenáctičlenné plénum, doslova se v některé z kanceláří shrknuly k sobě dva stoly. Ještě početnější grémium Nejvyššího soudu si půjčovalo zasedací místnost od vrchního soudu.


Do brněnského Justičního paláce byl od roku 1923, kdy byl zřízen v reakci na atentát na ministra financí Aloise Rašína, umístěn i prvorepublikový Státní soud. Podle § 36 zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, Státní soud rozhodoval zvlášť závažné protistátní činy, jakými byly například vyzrazení státního tajemství, prorada, pokus vraždy nebo fyzické ublížení ústavním činitelům, apod. Nejvyšší soud byl pak instancí, ke které byla přípustná dovolací stížnost proti rozsudku Státního soudu. Samostatný Státní soud fungoval v Brně až do roku 1935, kdy byl zrušen a jeho kompetence přešly s jistou úpravou na vrchní soudy.

Od roku 1930 se počet senátních prezidentů Nejvyššího soudu zvýšil na 9 a počet soudců (radů) na 48. Nejvyšší soud tehdy rovněž, stejně jako dnes, zaznamenával nárůst agendy, přičemž rozhodoval jako konečná instance ve všech trestních i občanskoprávních věcech, určoval místní příslušnost obecných soudů, rozhodoval o kárných žalobách vedených proti soudcům a řešil také odvolání proti rozhodnutím advokátních komor.


Plénum Nejvyššího soudu mj. delegovalo také dva ze sedmi soudců Ústavního soudu a náhradníky. S Nejvyšším soudem byla úzce spojena tehdejší generální prokuratura. Generální prokurátor se svými náměstky a generálními advokáty sídlil přímo vedle kanceláří Nejvyššího soudu pronajatých v prostorách dvorního traktu Zemského domu, dnešního sídla Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Generální prokurátor však podléhal ministru spravedlnosti, který byl nejvyšším článkem struktury státních zastupitelství.


Zemský dům nebyl v dobách první republiky, prakticky od začátku působení Nejvyššího soudu v Brně, jeho jediným „detašovaným pracovištěm“. Soudci se kvůli přeplněnému Justičnímu Paláci potýkali s nedostatečným zázemím pro svoji práci, a podmínky, za kterých pracovali, neodpovídaly důstojnosti Nejvyššího soudu. Ostatně, výmluvně to dokumentuje interpelace 24 poslanců vůči ministrům spravedlnosti, veřejných prací a financí ze dne 19. prosince 1929. Tato interpelace je součástí sněmovního tisku 27 PS, NS RČS 1929-1935, část č. 2. Není od věci z něj odcitovat i poněkud delší autentické pasáže:


„Nevyšší soud byl přeložen do Brna v roce 1919. Místnosti byly nalezeny jednak v justičním paláci, jednak v býv. ústavu šlechtičen na rohu Kobližné a Běhounské ulice. Poněvadž v justičním paláci byl nejen vrchní soud, ale též krajský soud civilní a dva okresní soudy, dostalo se Nejvyššímu soudu jen nepatrné množství místností a zbytek musel býti hledán v býv. ústavu šlechtičen. Tato budova byla však stavěna pro účely obytné a nikoli úřední a proto místnosti zde nalezené ani osvětleným ani jinak mnoho nevyhovovaly. Když byly vyklizeny místnosti v býv. ústavu šlechtičen, najala justiční správa pro nejvyšší soud místnosti jednak v Moravské zemské pojišťovně v Brně naproti justičnímu paláci, jednak v hotelu Plzeňský dvůr. Po tomto provisoriu umístění na třech místech byly justiční správou najaty místnosti v přístavbě nového zemského domu a zde ubytován větší počet zpravodajů nejvyššího soudu a celá generální prokuratura. To jest nynější stav. V této přístavbě jest kavárna a hostinec a hudba z kavárny zaléhá až do místností úředních. Na schodech ke kavárně a k restauraci dějí se různé nepřístojnosti. Zpravodajové z této budovy musí docházeti k seděním do justičního paláce a též do knihovny a ztrácejí tak mnoho času. Spisy musí býti roznášeny do této budovy a jest potřebí zase větší počet zřízenců, k čemuž při systemisaci nebylo přihlíženo. Nedostatek místnosti trvá. I nyní částečně sedí dva zpravodajové pohromadě. Dojde-li ku rozmnožení míst v gremiu nejvyššího soudu, zhorší se ještě poměry. Tři členové sekretariátu nemají vůbec úřední místnosti a pracují v té úřadovně, která jest právě volná, poněvadž se tam nekoná sedění. Pro tři členy sekretariátu byla zřízena úřední místnost z chodby u jednací síně vrchního soudu. Psací oddělení jest většinou umístěno na chodbě v přístavbě zemského domu. Tamtéž jest nutno kolationovati („shromažďovat“ – pozn.) veškeré opisy napsané písárnou. Též diktáty v psacím oddělení konají se na chodbě jak v přístavbě nového zemského domu, tak v justičním paláci. Při diktátu takovém nelze se vyvarovati přítomnosti neúředních osob…
… Ani první ani druhý president nejvyššího soudu nemá kromě své úřadovny nějakých jiných místností. Knihovna nejvyššího soudu byla zřízena z bývalé čekárny vrch. soudu a naprosto nevyhovuje potřebám nejvyššího soudu, který musí klásti na dokonalé zařízení knihovny co největší důraz. Doposud bylo lze jenom nastavěti do této místnosti skříně s knihami bez ladu a skladu.


Pro registraturu nemá nejvyšší soud zvláštní místností, ač jí nutně potřebuje. Registratura nejvyššího soudu obsahuje totiž po několik let spisy, kterých jest při poradách nejvyššího soudu zapotřebí; nemůže proto býti takováto živá registratura umístěna někde ve sklepě, nýbrž jest potřebí zvláštní prostorné světnice.

Práce členů nejvyššího soudu je vysoce odpovědná a duševně namáhavá a zasluhuje veškerých ohledů a usnadnění práce nejen v zájmu jejich, nýbrž také v zájmu veřejnosti. Justice musí býti správná a také podle možnosti rychlá. Vedle nedostatečného vybavení personálního jsou to lokalitní poměry, které zdržují odbavování aktů nejvyššího soudu a spoluzpůsobují, že doposud na 30% věcí rozhodovaných nejvyšším soudem čeká na vyřízení až 10 měsíců. Nelze plýtvati ani pracovní energií soudců nejvyššího soudu ani podceňovati zájem publika na rychlém vyřizování soudních věcí. Také není důstojné naší republiky, že ve svém jedenáctém roce a po 10 letech přemístění nejvyššího soudu do Brna nemá pro tuto nejvyšší soudní instanci účelné a důstojné budovy a účelných a důstojných místností, přes to, že otázka stavebního místa je rozřešena vhodným stavebním místem v Husově třídě… .“


Stavební parcela na Husově třídě v Brně, mezi Pražákovým palácem a tehdejším Uměleckoprůmyslovým muzeem, kterou město Brno pro potřeby Nejvyššího soudu nabídlo, a kde dnes stojí hotel International, byla však krátce po citované interpelaci poslanců odmítnuta tehdejším prvním presidentem Nejvyššího soudu JUDr. Vladimírem Fajnorem jako málo prostorná a tudíž nedůstojná. V roce 1931 se do popředí zájmu tehdejšího vedení Nejvyššího soudu dostal nový projekt na plánovaném tzv. Akademickém náměstí, tedy pod brněnskou Kraví Horou v okolí ulice Veveří. Zhoršující se hospodářská krize, ale i spory o konečnou podobu projektu Akademického náměstí a přesné umístění budovy Nejvyššího soudu však skončily tím, že se ani na tomto místě stavět nezačalo. Místo toho se Nejvyšší soud v Brně musel vedle sídla v Justičním paláci i nadále spoléhat především na pronajaté kancelářské prostory. Ve 30. a 40. letech minulého století šlo především o kanceláře v komplexu Paláce Morava, nazývaného podle tamního kina Kapitol, umístěného v suterénu budovy, též Palácem Kapitol. Průčelí celého velkoryse řešeného domovního bloku, zrekonstruovaného v letech 1926–1929 na dnešním Malinovského náměstí a současně v Divadelní a Benešově ulici tvořila budova Moravské zemské životní pojišťovny.