Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací, § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.)

Za přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku lze považovat jednání spočívající ve vyhotovení takové nepravdivé informace, která se stane obsahem datové zprávy a je zaslána jako příjemci jiné osobě do jí zpřístupněné datové schránky, neboť má povahu padělaného elektronického dokumentu. Jde o falšování údajů souvisejících s počítačovým systémem, které představuje obdobu padělání listin (nejen veřejných). U datové zprávy je třeba považovat za data uložená v počítačovém systému nejen vlastní odesílaný text obsažený v datové zprávě, ale veškeré informace, které se v rámci datové zprávy přepravují a doručují do datové schránky, a tedy i informaci, která je zřejmá z tzv. detailu zprávy (tzv. kontejneru, obálky). 

Vydírání, okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, § 175 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.)

Pokud pachatel nejprve způsobil poškozenému značnou škodu a následně se vůči němu dopustil vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, pak tato škoda není v příčinné souvislosti s vydíráním, a proto není naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. 

Postoupení věci jinému orgánu, extrémní rozpor, dovolání nejvyššího státního zástupce, právo na spravedlivé soudní řízení, § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.) čl. 6 předpisu č. 209/1992 Sb., § 171 odst. 1 tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.), § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.), § 222 odst. 2 tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.), § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.)

I. Námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými jsou námitkami, které se dotýkají porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto „slabší“ procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. V případě, kdy Nejvyšší soud porušení těchto základních práv obviněného na základě namítnutého extrémního rozporu shledá, má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4 a 90 Ústavy. II. Postoupení věci 

Šíření nakažlivé nemoci zvířat, ohrožovací trestný čin, dokonání trestného činu, § 306 odst. 7 tr. zákoníku

Přečin šíření nakažlivé nemoci zvířat podle § 306 odst. 1 tr. zákoníku jako ohrožovací trestný čin je dokonán již takovým jednáním pachatele, kterým způsobil nebo zvýšil nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci zvířat v zájmových chovech, hospodářských zvířat nebo volně žijících zvířat. Takové nebezpečí musí v důsledku jednání pachatele sice hrozit bezprostředně, avšak na rozdíl od ustanovení § 306 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby jeho jednání skutečně způsobilo rozšíření nakažlivé nemoci zvířat. Pokud pachatel v rozporu s právními předpisy dovezl do České republiky zdravá zvířata, která proto nebyla způsobilá zavléct nebo rozšířit nakažlivou nemoc zvířat, pak jeho jednáním nemohl nastat následek spočívající ve vzniku nebezpečí zavlečení nakažlivé nemoci zvířat, a tedy nemohla být naplněna objektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle § 306 odst. 1 tr. zákoníku. 

Krádež, § 205 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.)

I. Znak „přisvojení si" cizí věci v § 205 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní. II. Dluh na nájemném neopravňuje pronajímatele vniknout do pronajímaných prostor užívaných nájemcem a bez jeho svolení odvézt v nich umístěné věci. V takovém případě nejsou splněny podmínky žádné z okolností vylučujících protiprávnost trestného činu krádeže a porušování domovní svobody, a to ani výkonu tzv. zadržovacího práva podle § 672 odst. 2 obč. zák., resp. § 1395 a násl. a § 2234 o. z. 

Řízení proti dětem mladším 15 let, podání vysvětlení, § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.), § 158 odst. 5 tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.)

Z ustanovení § 158 odst. 5 věty druhé tr. ř. vyplývá povinnost policejního orgánu předem vyrozumět zákonného zástupce o podání vysvětlení nezletilého podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Logickým důsledkem splnění povinnosti policejního orgánu je nejen vyrozumět zákonného zástupce o tom, že od nezletilého bude požadováno vysvětlení, ale také mu umožnit, aby byl podání vysvětlení přítomen. Výjimečně lze přítomnost zákonnému zástupci odepřít, ale takové opatření musí být založeno na objektivním posouzení konkrétní situace a podloženo vážnými důvody (např. obavou nezletilého z reakce zákonného zástupce, podezřením, že rodič navádí nezletilého k protiprávnímu jednání). 

Šíření nakažlivé lidské nemoci, § 152 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.)

Trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 tr. zákoníku je ohrožovacím trestným činem a dopustí se jej ten, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí. Znaky tohoto trestného činu nejsou proto naplněny, jestliže dojde k ohrožení a k nakažení nemocí uvedenou v příloze č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb. jen u jediné osoby, vůči níž došlo k nebezpečným kontaktům pachatele, a nebylo prokázáno, že by ji dále šířila nebo přenášela. 

Pachatel, právnická osoba, trestní odpovědnost, § 8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., § 8 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., § 8 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., § 9 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., § 9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb.

K tomu, aby protiprávní čin nezjištěné fyzické osoby založil trestní odpovědnost právnické osoby podle § 8 odst. 3 t. o. p. o., nestačí závěr, že taková fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby ve smyslu návětí v § 8 odst. 1 t. o. p. o. K trestní odpovědnosti právnické osoby nepostačuje ani alternativní zjištění, že nezjištěná fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti v některém (blíže neurčeném) z postavení podle § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) t. o. p. o., ale musí být učiněn jednoznačný závěr podložený odpovídajícím skutkovým zjištěním, že tato fyzická osoba jednala buď v některém z postavení předpokládaných v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o., anebo v postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., a že v důsledku toho je spáchaný čin přičitatelný právnické osobě buď podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o., anebo podle § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. To platí i za situace, má-li být právnická osoba spolupachatelem nebo účastníkem na trestném činu jiné osoby. 

Ne bis in idem, nepřípustnost trestního stíhání, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.), čl. 4 Protokolu č. 7 předpisu č. 209/1992 Sb., § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.)

Jestliže soud dospěje k závěru, že uložení pokuty příslušným finančním úřadem v daňovém řízení za jednání spočívající v opožděném tvrzení daně (§ 250 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů) mělo trestněprávní povahu a že z hlediska totožnosti skutku jde o jednání shodné s tím, pro které je obviněný trestně stíhán za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, musí na základě konkrétních prokázaných skutkových okolností posoudit, zda existuje mezi daňovým a trestním řízením dostatečná věcná a časová souvislost tak, aby mohla být obě řízení považována za celistvou odezvu na jednání obviněného a aby nebylo pochyb o tom, že obviněný neutrpěl nepřiměřenou újmu nebo nespravedlivost tím, že mu byly 

Vyloučení soudce, podjatost, § 30 odst. 1 tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.)

Skutečnost, že soudce je v postavení poškozeného v dřívější trestní věci obviněného, ve které je obviněný stíhán pro jednání, jímž měl soudce v nyní posuzované věci zcela účelově křivě obvinit ze spáchání trestného činu, nemůže sama o sobě vyvolat podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. Při posuzování objektivního hlediska poměru soudce k projednávané věci či osobě nelze přehlédnout, že soudce je vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, lze-li mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, protože vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94).