Rozhovor s JUDr. Petrem Šukem, místopředsedou Nejvyššího soudu, pro magazín epravo.cz

Kdy jste naposled při své rozhodovací praxi viděl nějaký případ či událost, při kterých jste si ještě po tolika letech v soudcovském křesle dokázal říct: „To mi za to stojí, proto to dělám“?

Asi vás překvapím, ale ten pocit mám vlastně pořád. Jsem rád, že jsem soudce, a baví mě to. Je pravda, že do rozhodovací činnosti se nyní dostávám méně, protože
většinu mého pracovního času vyplňuje samotná funkce místopředsedy. Ale rozhodování mě baví pořád, na tom se nic nezměnilo.

Když se vrátíme do historie – být soudcem byla vaše první volba? Byl někdo, kdo vás ovlivnil? Co se rodilo v hlavě studenta Petra Šuka na právnické fakultě?

To asi nemůžu úplně veřejně říct, co se rodilo v hlavě studenta Šuka. Pravdou je, že jsem vlastně až do posledních ročníků moc netušil, kde chci pracovat. Neměl jsem to nějak nalajnované. Život běžel, ženil jsem se na konci čtvrtého ročníku, a protože jsem musel živit rodinu, nastoupil jsem do advokacie.

Do praxe mě uváděl můj kamarád, advokát Mirek Nerad, u kterého jsem začínal pracovat. Zůstal jsem v advokacii dva roky. Ale zjistil jsem, že to není práce pro mě, že se v tom necítím komfortně. 

Protože jsme se tehdy stěhovali do Liberce, využil jsem možnosti nastoupit k okresnímu soudu jako justiční čekatel. Nicméně ten čas v advokacii pro mě byl vzácný a dodnes z něho čerpám. Vím, jaké to je stát v jednací síni tam dole na jedné ze stran. Vím, jaké to je mít soudce, který se nechová úplně optimálně, který není připraven na jednání, anebo naopak, který jednání vede dobře. Je to moc dobrá zkušenost.

Jakou radu do života by dal dnešní Petr Šuk tomu čerstvě nastoupivšímu k okresnímu soudu?

Já moc rady do života nedávám ani svým vlastním dětem. Respektuji jejich svobodu tvořit si život sami. Svoboda je jednou z hodnot, na kterých stojí nejen náš občanský zákoník, ale které by měly určovat naše životy.

Možná kdybych sám sobě měl něco říkat, zdůrazňoval bych to, co jsem říkal loni novomanželům, když se ženil můj mladší syn: žijte každý den naplno, užívejte si každý den, neztrácejte ani minutu. A myslím si, že jsem se tím zatím víceméně řídil.

Jste hodně vidět jako bojovník za justici – v tématech rozpočtů, financování, podfinancování justice. Je pár týdnů po volbách, téma rozpočtu na příští rok je velmi živé. Jak byste srozumitelně běžnému občanovi vysvětlil problém, na kterém stojí financování české justice, a celou problematiku mandatorních výdajů?

Zkusím to, i když v několika málo větách to nepůjde.

Justice je relativně specifická oblast státu. Nechci říct rezort – není rezortem vlády. Je jednou ze tří samostatných mocí. A lidé, kteří rozhodují o rozpočtu justice, tomu vnitřnímu chodu ne vždy dobře rozumí.

Já dlouhodobě tvrdím, že hlavním problémem podfinancování justice je, že se neúčastníme tvorby našeho rozpočtu. Vlastně za tu justici při tvorbě rozpočtu nikdo nejedná.

Sluší se podotknout, že česká justice patří mezi nejlevnější v Evropě - její rozpočet činí cca 0,3 % HDP, přibližně 25 miliard korun – současně mezi nejrychlejší v Evropě a současně mezi nejzatíženější v Evropě. A vzhledem k tomu, jak to s tím financováním vypadá, jak to vypadá třeba v oblasti IT, si někdy říkáme, že je zázrak, že zatím fungujeme.

Co se týče mandatorních výdajů – to je jeden z neuralgických bodů rozpočtování. Ty částky nemám přesně v hlavě, ale uvedu příklady. Když stát platí obhajoby ex offo či zastupování v civilních řízeních advokátům – to ročně stojí zhruba 700 milionů korun, plus minus. A v posledních letech, určitě za rok 2024, výrazně narostly výdaje za platby exekutorům za řešení marných exekucí. To jsme na částce nějakých 600 milionů korun.

A na tyto položky je od počátku vyčleněn zcela zjevně nedostatečný objem prostředků. Takže my se vždycky začátkem druhé poloviny roku zastavíme a řekneme si: došly nám peníze, nejsme schopni platit advokátům za náklady obhajoby, svědkům za svědečné, znalcům za znalečné, protože ty peníze prostě nemáme. Každý rok se justici dosypává do rozpočtu nemalá částka. V roce 2024 to činilo zhruba 10 % celého rozpočtu. Z toho je vidět, že sestavování rozpočtu není dobré.

Řešení je poměrně jednoduché: vtáhnout nás do diskuse a být připraveni na mírné zvýšení rozpočtu justice tak, aby zdroje na provoz odpovídaly tomu, co ta justice reálně poskytuje. 

Kdybyste byl manažerem advokátní kanceláře nebo komerční firmy, umím si představit, kde ty kohoutky zavřete, co odložíte, s kým budete vyjednávat. Jak se chová manažer Nejvyššího soudu? Může si dovolit zavřít někde kohout, někomu říct, že peníze nebudou, že musí počkat do příštího roku, nebo službu škrtnout?

V případě Nejvyššího soudu neřešíme velké problémy s mandatorními výdaji, protože se u nás neprovádí dokazování, prakticky nemáme ústní jednání. Takže to, co řeší úplně běžně předsedové okresních a krajských soudů, my u nás neřešíme.

Nemůže-li soud zaplatit advokátovi či znalci za poskytnuté služby, stává se standardním dlužníkem a platí pro něj úplně stejná pravidla jako pro jiné dlužníky. Takže si například nemůže úplně vybírat, komu bude platit a koho ne. 

Ale ptáte-li se na to, jak se dá řídit soud obecně, tak mně se moc líbí přirovnání, že řídit soudce je něco jako pást kočky. Ty nejde řídit. A je to dobře, že to nejde. Máme vytvářet podmínky pro to, aby mohli pracovat, ale nedají se řídit. Předseda soudu vlastně ve skutečnosti není standardním manažerem jako v soukromé firmě. Znovu říkám – je to tak dobře, buďme rádi, že to tak je.

V debatách o státním rozpočtu samozřejmě slýcháme slova jako škrty, optimalizace, větší efektivita. Lze v justici něco kromě té absence komunikace ještě zlepšit? Kdybych tu otázku položil – řekněte 3 rychlá opatření k tomu, aby problém odpadl.

Na kouzelné proutky nevěřím. Nevěřím na nějaká zázračná opatření, která by přinesla zázračné zlepšení z měsíce na měsíc nebo z roku na rok.

Odpověď zní: ano, my můžeme postupně racionalizovat provoz. Co k tomu ale potřebujeme, jsou na začátku ty zdroje, které nám chybí. Chceme-li dál zvyšovat efektivitu justice, potřebujeme k tomu rozumné IT nástroje – a teď myslím od hardwaru až po softwarová řešení. Nemáme je a – obávám se – dlouho mít nebudeme, protože projekt elektronického spisu, jenž se měl stát úhelným kamenem budoucího modulárního systému, se mírně řečeno zadrhl.

Dneska máme několik desítek IT systémů, které jsou převážně z devadesátých let a které mezi sebou nekomunikují. To by bylo na samostatnou debatu, jak dneska
funguje IT v justici. Je to, jak to označil Pavel Pražák, místopředseda Městského soudu v Praze, „digitální pravěk české justice“.

Zefektivnění jistě přinese zvyšování kvalifikace zaměstnanců, na které se kladou velké nároky už dnes. Chceme kvalitní střední personál? Pak ho musíme zaplatit.

Jedno opatření, které dlouhodobě vidím jako velmi významné pro posun kvality fungování české justice, je zavedení pozice takzvaného seniorního asistenta. Člověka,
který bude mít za sebou nějakou praxi, bude mít odbornou justiční zkoušku a bude chtít práci asistenta vykonávat jako celoživotní profesi, dlouhodobě. Ne jenom jako zaměstnání, kde počká, než se mu otevřou dveře do taláru nebo někam jinam.

Lidi, kteří by tuhle práci chtěli dělat, mezi sebou máme, ale zatím nejsme schopni je zaplatit. Co potřebujeme, není jen legislativní podchycení této pozice, ale hlavně peníze na ni. Budu-li tam mít člověka, který bude na nějakých 40–50 procentech platu soudce, tak ten je schopen v týmu za soudcem odvést obrovské množství práce.

Mohl bych pokračovat ještě hodně dlouho. Nečekám žádnou revoluci, ani ji nevyhlížím. Myslím si, že česká justice je na tom relativně dobře. Ale v mnohém žijeme z dob minulých. Ten přechod do společnosti 21. století by nás mohl bolet, když nebudeme reagovat na vývoj a na potřeby, které máme. Takže nemám 3 kouzelná opatření, ale řadu drobných ano.

Je to jenom o rozpočtu a penězích, nebo i o změně zákonů? Je to stihnutelné třeba v horizontu jednoho funkčního období?

Je to stihnutelné, ano. Je to i o nějakých legislativních změnách, které by bylo dobré přijmout. A primárně je to o rozumnějším rozpočtu, mírně vyšším než dnes. 

Zatím žijeme tak trochu z podstaty. A díky tomu, že máme mimořádně obětavé zaměstnance. Ale to za deset let být nemusí. Bavili jsme se tu před začátkem rozhovoru o změně pracovní nálady mladší generace, o změně přístupu k zaměstnání. My se můžeme potýkat s tím, že za pár let prostě nebudeme mít obětavé zaměstnance, kteří jsou schopni a ochotni za relativně málo peněz odvádět obrovsky kvalitní práci.

Jsou podle vašeho názoru soudci v České republice dobře zaplaceni?

Ano, soudci jsou zaplaceni velmi dobře, adekvátně práci, kterou dělají a zodpovědnosti, kterou mají. A je to tak správně. V evropském srovnání jsme v nějakém širším středu. Najdete v Evropě země, kde jsou soudci v komparaci s průměrnou mzdou v zemi placeni hůře, i kde jsou placeni lépe.

To, co považuji za nešťastné, je neustálé zasahování do platového automatu a neustálé zvedání tohoto tématu. A to, že politici trpí jakýmsi zvláštním druhem masochismu – že se prostě neustále pranýřují za platy, které pobírají, v důsledku čehož se pak rozevírají nůžky mezi platy soudců a platy ostatních ústavních činitelů.

Chceme dobré politiky? Ano. A mají být dobře zaplaceni.

Soudce je člověk, který nabízí své vysoce kvalifikované služby státu. Má za to být adekvátně ohodnocen. Ten komerční etalon, který proti tomu stavíme, je advokacie, notářství – a jsou to i další pozice. Obecně velmi dobře placené pozice. Tomu má také odpovídat plat soudce.

Hodně slýchám kritiku na způsob výběru soudců a přijímací pohovory, na nejistotu na straně těch lidí. Lidé přece rádi plánují, mají rádi své jistoty. Jak byste na to nahlížel – je to tak? A pokud ano, co s tím lze dělat?

Odpověď zní: ano, je to tak. Co s tím dělat? Na to vůbec jednoduchou odpověď nemám.

U nás dlouho platila jen jakási zvyková pravidla. Nastoupil jste jako justiční čekatel, na tom soudu si vás tři roky „oťukávali“, složil jste justiční zkoušky. A když ti starší kolegové soudci viděli, nebo měli důvěru, že z vás může být dobrý soudce, docházelo k návrhům na jmenování.

Já jsem nastoupil jako justiční čekatel. Svým mladším kolegům dneska nemůžu říct, že jsem tři týdny po justiční zkoušce seděl v taláru. To je prostě něco, s čím se už dneska nesetkáme.

Současná pravidla výběru soudců vycházejí z představy, že jste schopen vybrat ideálního soudce na základě – optimisticky řekněme – hodinového pohovoru před pětičlennou komisí. Přijde vám nějaký uchazeč, který prošel nějakými písemnými síty, ta pětičlenná komise si s ním hodinu povídá a pak řekne: bude dobrý soudce, nebo nebude dobrý soudce.

Jakékoliv výběrové řízení vám bude fungovat v korporátu, bude vám fungovat i ve státních službách, bude fungovat všude, kde – pokud se seknete – se s tím člověkem rozloučíte. Tady to tak není. Ve chvíli, kdy my na někoho dáme palec a ten člověk je jmenován, tak z velmi dobrých důvodů – a vůbec nevolám po tom, aby se to změnilo –je prakticky neodvolatelný. Nedopustí-li se nějakých fatálních přehmatů, zůstane v taláru do 70 let nebo do doby, než skončí dříve, třeba z vlastní vůle.

To znamená, že před komisi je stavěn úkol: za hodinu máte poznat z rozhovoru s člověkem, kterého vidíte poprvé v životě, jestli z něj bude navěky věků dobrý soudce.

Jako možnou cestu vidíme justiční kandidáty. Vezmete někoho dovnitř systému a rok s ním pracujete. Zjistíte, jak funguje, jak přistupuje k práci, jak diskutuje nad problémy, jak píše. Na konci toho období na něj několik soudců, kterým takhle projde rukama, dá nebo nedá doporučení. Když pak dojde na výběrové řízení na soudce, ta komise má jednodušší život potud, že už ten systém zevnitř toho člověka viděl, že si ho osahal.

To funguje pro lidi zevnitř. Když budete chtít z advokacie do justice, tak tohle je obtížně přijatelná cesta.

Ač říkáme, že chceme ty nejlepší, neumíme pro uchazeče ani srozumitelně nalajnovat celý proces, jasně jim říct, jak bude jejich cesta do taláru vypadat. Oni se přihlásí do výběrového řízení na justičního kandidáta. Pak jim sdělíme, kdy bude termín písemného testu. Oni na něj jedou, ale ještě pořád neví, když uspějí, kdy bude pohovor před komisí. Pak uspějí v ústním výběrovém řízení a často pořád neví, kdy a na který soud nastoupí, protože jim to nejsme schopni říct.

Pak je vezmeme na maximálně 14 měsíců, ale nemáme peníze na to, abychom je zaměstnali poté, kdy skončí – takže je zase „vyhodíme na ulici“, obrazně řečeno. Řekneme: skvělí lidé, dáváme na vás palec, až jednou budeme dělat výběrové řízení na soudce, přijďte, rádi si vás vybereme. Oni pak čekají na výběrové řízení na soudce, toho se účastní, uspějí, a my jim řekneme: jste skvělí, chceme vás jako soudce, ale vůbec nevíme, kdy a na který soud vás jmenujeme.

A to jsou roky – bavíme se o několikaletém období, kdy procházíte tímhle naprosto nepředvídatelným a obtížně čitelným systémem.

Ti uchazeči si plánují své životy. Jsou to lidé, kterým je třicet plus, mají často rodiny, nebo je chtějí mít. Zkuste si v tom – teď budu možná nekorektní z hlediska genderu –jako žena plánovat těhotenství a mateřství. To je neuvěřitelně nevstřícný přístup.

Jak z toho ven? Úplně jednoduché řešení nemám. Přesto se o tom musíme bavit a hledat lepší cestu.

Můžete se vrátit k tomu justičnímu kandidátovi?

Justiční kandidát – původně vlastně dobrá myšlenka, ale špatné provedení. Justice na ně měla dostat jak systemizovaná místa, tak peníze. Ani jedno se fakticky nestalo.

Předseda krajského soudu, který má několik systemizovaných míst na pozice tohoto typu, volí mezi tím – a teď se omlouvám kolegům, že to nebude možná hezky znít – jestli vezme koně tažného, nebo koně chovného. Jestli zaměstná asistenta, který mu tam bude odvádět „černou práci“, která je potřeba, anebo si vezme justičního kandidáta, který z povahy věci rotuje po týdnech nebo po jednom či dvou měsících po jednotlivých úsecích. Mnoho práce nemůže vykonat – on je tam proto, abychom my ho poznali a aby současně on poznal justiční systém. Ale neodvede tu práci, nemůžete na něm vystavět fungování soudu.

Tohle je věc, která se nutně musí změnit. A vzhledem k tomu, o jaký typ lidí usilujeme, jim musíme být schopni nabídnout citelně vyšší platy, protože za plat zhruba 40 000 Kč hrubého vám ne každý nastoupí.

Než tohle téma víc rozebereme – vím, že to není tak časté jako u Ústavního soudu, kde si myslím, že pořád většina českého národa úplně nepochopila, na co tu instituci máme. Přesto i u Nejvyššího soudu občas slýchám, jestli ta instituce není v našem justičním systému nadbytečná. Jak byste prostému občanovi vysvětlil roli Nejvyššího soudu v našem systému?

Nepotřebujeme Nejvyšší soud jako běžnou třetí instanci, která by přezkoumávala to, co už přezkoumaly dvě instance pod ní.

Neplatí rovnice: čím více instancí, tím více spravedlnosti. S oblibou říkám, že soudci na vyšších soudech nejsou chytřejší než soudci na nižších soudech. Mají prostě jenom větší razítko. Tomu má odpovídat role, kterou zastávají.

Nejvyšší soud má být autoritou, která sjednocuje výklad právních předpisů, nebo chcete-li sjednocuje judikaturu.

Proč? Jedná se o jeden ze základních pilířů právního státu. Je to to, čemu říkáme formální spravedlnost – rovnost před zákonem. To znamená, že se můžete spolehnout na to, že ve stejných kauzách ten systém bude rozhodovat stejně. Že ve stejných kauzách se dočkáte stejného řešení.

Aby to mohlo takhle fungovat, potřebujete mít autoritu, která řekne, které z těch v úvahu přicházejících řešení se prosadí. Právo není matematika, není to exaktní věda, kde je jenom jeden výsledek správný. Právo je do značné míry hodnotová disciplína. A víme jako právníci, že řada problémů – neříkám, že všechny, ale řada problémů – má prostě více možných řešení. A my musíme vybrat to, které se pro danou dobu, pro danou situaci jeví nejpřiléhavější.

K tomu slouží Nejvyšší soud. To je jeho role. Aby z možných řešení určitých problémů vybíral to nejrozumnější, a to pak justice mohla aplikovat. Nemáme-li autoritu, která sjednocuje, tak vlastně nejsme schopni doručit lidem formální spravedlnost. A to je strašně nebezpečné pro celý systém.

Žádný člověk se nebude cítit bezpečně v zemi, kde se ve stejné věci dočká úplně obráceného rozhodnutí podle toho, kdo to zrovna rozhoduje. Dlouhodobě poukazuji na to, že Nejvyšší soud v současném procesním rámci tuto roli nemůže plnit bezezbytku tak, jak by měl a mohl.

My se pořád pohybujeme někde na dvou židlích a snažíme se na obou sedět. Na žádné nám to nejde dost dobře. Pořád se tváříme napůl jako třetí přezkumná instance, současně říkáme, že vedle toho jsme schopni sjednocovat judikaturu.

Jako dlouholetý soudce Nejvyššího soudu zodpovědně říkám, že většinu judikatury Nejvyššího soudu neznám. Proč? Protože jí je tolik, že to nejsem schopen ani číst, natož se v tom nějak zorientovat. A vsadím se, že to platí pro kohokoliv z právníků. Není to proto, že bych byl líný, ale prostě proto, že to není v lidských silách.

Tohle je věc, která by se měla změnit. Má-li Nejvyšší soud reálně plnit svou roli – sjednocování výkladu právních předpisů – tak se musí změnit jeho fungování.

Ve vašich očích – jak by měl vypadat ten ideální dovolací proces, aby se tohle podařilo naplnit?

Ideální dovolací proces za mě vypadá tak, že každý má právo obrátit se na Nejvyšší soud poté, kdy vyčerpal první a druhý stupeň – to znamená, má za sebou rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud z těch podání, která k němu přijdou, vybere a řekne: tímhle se budeme zabývat, protože to dává smysl, protože tady vidíme nesjednocený výklad. Ve zbytku odvolací soud rozhodl racionálně podle pravidel, která jsme už v minulosti nastavili, a proto ta dovolání odmítne bez jakéhokoliv odůvodnění.

Vím, že to zní strašně – možná povýšeně – jako že nebudeme odůvodňovat, proč nějak rozhodujeme. Je to ale standardní mechanismus, který se v řadě zemí uplatňuje. Říká se tomu filtrace nebo selekce nápadu.

Je to jednoduché: my prostě reálně nejsme schopni současně kvalitně sjednocovat a současně každému podrobně vysvětlovat, proč se jeho podáním nebudeme zabývat. My se dneska tváříme, že to děláme. A když čtete tu produkci, tak samozřejmě vnímáte, že to tak není. Ta odmítnutí dovolání často bývají prefabrikovaná rozhodnutí, která vás jako advokáta spíše naštvou, než že by vám vysvětlila, proč se tím Nejvyšší soud zabývat nebude.

Na druhou stranu řada našich meritorních rozhodnutí pořád ještě nedosahuje kvalit, kterých by mohla a měla. Protože naše limitované lidské a časové zdroje vyčerpáváme tím, že se snažíme sedět na obou židlích.

Jak funguje linka mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem? Když Ústavní soud změní hřiště, jak se Nejvyšší soud přizpůsobí?

Změní se, protože se tomu přizpůsobí. Ústavní soud je tím nejvyšším hlídačem – měl by být nejvyšším strážcem ústavnosti.

Bohužel mi přijde, že čím dál silněji se maže hranice mezi ústavností a zákonností, mezi ústavností a správností určitého řešení. Soudci Ústavního soudu čím dál častěji vstupují do problémů, které z mého pohledu nemají s ústavním právem mnoho společného. Čili vlastně vstupují do té role skutečně Nejvyššího soudu.

Mohou to dělat – kde bude ta hranice nakreslena, to je zcela v jejich rukách. Já si nemyslím, že je to šťastné, protože to prostě kapacitně nejsou schopni zvládnout. Je jich patnáct, reálně mají čtyři tříčlenné senáty. Ročně vydají nějakých čtyři tisíce rozhodnutí. Představte si, že jako soudce se podílíte měsíčně na osmdesáti až sto rozhodnutích – a kde byste musel přečíst osmdesát až sto spisů, nastudovat si problematiku, zvážit správné řešení. To je prostě nerealistické.

Vrátíme-li se k té otázce: my samozřejmě respektujeme judikaturu Ústavního soudu, ať už se nám líbí, nebo ne. I my chceme, aby naše rozhodnutí byla obecnou justicí respektována.

Pokud by Ústavní soud dokázal ustoupit za tu hráz ústavnosti, řešil jenom to, co vskutku souvisí s ústavním pořádkem, a nechal obecnou justici trochu dýchat – třeba přijímat rozhodnutí, která kolegové na Ústavním soudu vnímají jako nesprávná, a kdyby seděli v obecné justici, přijali by jiná řešení – tak by to pomohlo naší vzájemné kohabitaci. Vědomě používám tento krásný pojem z francouzské politiky.

Napadne vás nějaké nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, nad kterým jste si řekl, že to bylo rozhodnutí, které občanům nebo podnikatelům ulehčilo život?

Přiznám se, že nemám rád slovní spojení „přelomové rozhodnutí“.

Já mám radost z každého rozhodnutí, které přinese, anebo nastaví rozumně, srozumitelně, odůvodněně jasná pravidla hry. Z každého. A je to jedno, jestli se to týká drobných problémů typu nákladů řízení – dobře, to nemusí být vždycky drobný problém třeba pro advokacii – anebo jestli se to týká zásadních hodnotových otázek.

Vždycky, když se povede přijmout racionální řešení a odůvodnit ho tak, že praxe ho akceptuje, tak je to dobře. Tam plníme svou roli.

Mohl bych teďka přemýšlet a vytahovat rozhodnutí, která vnímám jako výraznější než jiná. Ale vyhýbám se tomu pojmu „revoluční“ či „převratná“. My máme být předvídatelní. Vy byste měli zhruba tušit, mezi jakými řešeními se Nejvyšší soud bude rozhodovat, až bude přijímat rozhodnutí. Měli bychom být čitelní. To je velká hodnota, kterou máme podle mě přinášet. A vím, že se nám to vždycky nedaří.

Jak je to s rozhodnutími Nejvyššího soudu, která novináři zviditelní víc než jiná – třeba rozhodnutí ohledně povinnosti zveřejňovat skutečné majitele?

To bylo dokonce z dílny našeho senátu, je to tak.

A musím říct, že v mých očích – jako manažera obchodní korporace, člena voleného orgánu, řečeno literou zákona, a zároveň spoluvlastníka několika společností – to byla věc, kterou jsem vnímal nesmírně pozitivně. Ne z pohledu, že bych snad měl potřebu něco skrývat. My jsme i v těch devadesátých letech tu akciovou společnost zakládali se zaknihovanými akciemi na jméno. Nevěřil byste, kolik jízlivých dotazů se na to na přelomu těch devadesátek objevovalo – to bylo velmi neobvyklé. Ale myslím si, že pro řadu lidí třeba v neziskovkách nebo v podobných organizacích mohlo být to veřejné dohledání toho zápisu nepříjemnou skutečností.

Mimochodem, když jsem se připravoval na dnešní rozhovor, překvapil jste mě ještě jednou věcí, kterou ne často úplně slýcháme z úst představitelů justice – a to byla obrana advokátní mlčenlivosti a vztahu mezi advokátem a klientem. To mimochodem bylo téma předchozího vedení České advokátní komory a i teď v tomhle funkčním období určitě ten boj za zachování, zejména pod tlakem Evropské unie, bude pokračovat.

Co se týče toho konkrétního rozhodnutí, kde jsme dočasně, lidově řečeno, „vypnuli“ evidenci skutečných majitelů – tam je třeba přiznat, že my jsme nebyli první. S tím začal Soudní dvůr Evropské unie, když zrušil určitou část páté AML směrnice, která ukládala členským státům, aby zajistily neomezenou veřejnou dostupnost údajů v evidenci skutečných majitelů.

Následovalo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve správní linii, kdy společnost, která neměla zapsané skutečné majitele, odmítala tak učinit s argumentem, že tím zasáhne do práva na soukromí, na ochranu rodinného života, na ochranu osobních údajů toho člověka, který je skutečným majitelem. Nejvyšší správní soud té společnosti dal za pravdu a my jsme to vlastně dotáhli do linie samotných zápisů do evidence.

Říkáme: dokud bude ta evidence neomezeně přístupná komukoliv, nelze nutit nejen obchodní korporace, ale zejména obchodní korporace, kde se to řeší nejčastěji, k zápisu jejich skutečných majitelů. Protože se tu střetává jednak povinnost obchodní korporace tak učinit – evidovat skutečné majitele – na druhé straně ale povinnost chránit právo na soukromý a rodinný život a na ochranu osobních údajů těch skutečných majitelů.

A v tomhle střetu jednoznačně to druhé dostává přednost. Je to signál, že si justice velmi cení svobody, ochrany soukromí.

Nepochybuji o tom, že kdybychom se obrátili na Ústavní soud s přezkumem ústavní konformity té úpravy zákona o evidenci skutečných majitelů – té části, která říká, že to musí být všem veřejně dostupné – že by dospěl ke stejnému závěru. To znamená, že by řekl: je to ústavně nekonformní, protože je to neproporcionální.

Dovolím si tady jednu poznámku, než se dostaneme k té advokátní mlčenlivosti nebo k ochraně důvěrnosti vztahu advokáta a klienta.

Považuji za hrozně nebezpečné to, co se nám tu bohužel rozmáhá. Je to takový nešvar –legislativa, která vychází z presumpce, že každý člověk je lump, pokud neprokáže opak. AML legislativa je úplně klasická ukázka toho, že se říká lidem: my vás všechny podezíráme, že perete špinavé peníze nebo financujete terorismus, a vy musíte dokázat, že to tak není. Já to zjednodušuji, ale ta filozofie je přesně taková.

Není to dobře pro svobodu ve společnosti. A to vidím jako pomalý, plíživý proces, kdy se nám stát jako mocenský suverén do toho soukromí, do té naší svobody vkrádá víc a víc.

Nepovažuji za obhajitelné, že jenom v zájmu toho, abychom postihli většinu trestných činů, tak popřeme soukromí. Klasickou ukázkou – v médiích teď velmi široce diskutovanou – je snaha Evropské komise, a nejen jí, ale i řady členských států, zavést legislativu, kdy vám bude stát kontrolovat soukromou komunikaci v SMS zprávách, na WhatsAppu, v mailech.

Tím se můžu dostat k advokátní mlčenlivosti, anebo šířeji k ochraně důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem. Pro mě je to úplně posvátná věc.

A neumím si představit, že budeme schopni poskytovat spravedlivý proces, když nebudeme chránit tento vztah. A když ho nebudeme chránit i za tu cenu, že stát nepostihne všechny trestné činy.

AML legislativa se snaží tvářit vyváženě. Skutečně zatím není tak radikální z hlediska povinností advokátů coby povinných osob. Ale už je to ten první prst, který je vsunut do dveří. Já se bojím, že to bude pokračovat.

A sleduji to s velkou nevolí. A myslím si, že úkolem i obecné justice, nejen té ústavní, do budoucna bude snažit se tomu nastavit rozumnou hráz. My samozřejmě nemůžeme překročit zákon – pořád jsme vázáni zákonem. Ale v mezích zákona musíme hledat výklady, hledat cesty, které budou chránit svobodu jakožto ústavní hodnotu. A platí to i pro vztah mezi advokátem a klientem.

Na závěr našeho povídání jsem pro vás měl připravenou otázku: kdybyste měl kouzelnou hůlku, jaká 3 rychlá řešení byste české justici přičaroval?

Upřímně řečeno, ani v myšlenkách se nechci stavět do pozice toho, kdo si hraje na Boha – ten ostatně obvykle končí jako ďábel. Ale rád přispěji do diskuse tím, co si myslím, že se má zlepšit. A nebude to jedna věc ani jedno kouzelné řešení.

Až se probudíte nějaký den v roce 2030, třeba za pět let – co by vám udělalo radost v české justici, že se za těch pět let podařilo dotáhnout do konce?

Obecně: česká justice je součástí české společnosti. Takže mi udělá radost, když zjistím, že česká společnost, potažmo celá evropská společnost, se nikam radikálně neposouvá – a teď myslím z hlediska společenských vztahů, nikoliv z hlediska technologického vývoje nebo konkurenceschopnosti. Tam naopak doufám, že se posouvat budeme.

A udělá mi radost, když zjistím, že česká justice je na tom vlastně pořád stejně dobře jako teď. A to říkám s vědomím toho, co všechno je potřeba zlepšit.

Ale abych odpověděl konkrétně:

Udělalo by mi radost, kdyby Nejvyšší soud měl nový dovolací proces, v němž by byl vskutku Nejvyšším soudem.

Udělalo by mi radost, kdybychom měli v justici zavedené seniorní asistenty.

Udělalo by mi radost, kdybychom měli v justici aspoň první náznaky skutečných dobrých IT řešení, která budou odpovídat tomu, co je běžné v tom soukromém světě.

A udělalo by mi radost, kdybychom měli pořád tak stejně kvalitní a obětavé zaměstnance – akorát s tím rozdílem, že by konečně už byli dobře zaplaceni.

Pane doktore, děkuji za rozhovor. Pevně věřím, že až se tady v roce 2030 uvidíme a přehraji vám tuto závěrečnou pasáž tohoto rozhovoru, zjistíme, že se to podařilo.

Budu se na to těšit. Moc děkuji.
 

Zdroj: Knihovna EPRAVO.CZ Magazine

Autor: Miroslav Chochola