Nejvyšší soud: Advokát klienta může být svědkem allografní závěti
Nejvyšší soud (NS) zrušil rozsudky soudů nižších stupňů ve sporu o určení dědického práva a zásadním způsobem se vyjádřil k otázce způsobilosti advokáta být svědkem allografní závěti, jejímž dědicem je jeho klient. Rozhodnutí má významný judikaturní dopad na oblast dědického práva i na praxi advokátů a soudů.
NS uzavřel, že samotný vztah klient–advokát mezi osobou povolanou závětí za dědice a svědkem podpisu závěti nezakládá svědeckou nezpůsobilost advokáta. Advokát není zaměstnancem klienta ani osobou do jeho sféry ekonomicky či osobně integrovanou a nelze jej bez dalšího považovat za podjatého svědka poslední vůle zůstavitele.
Tím NS odmítl právní názor obecných soudů, které per analogiam rozšířily zákonný výčet svědecké nezpůsobilosti a postavily advokáta klienta na roveň zaměstnance dědice.
Ve věci šlo o spor mezi závětní dědičkou a zákonnými dědici o platnost allografní závěti zůstavitelky. Soudy prvního a druhého stupně dovodily absolutní neplatnost závěti s odkazem na svědeckou nezpůsobilost jednoho ze svědků – advokáta, který byl spolupodpisem substituční plné moci propojen s právním zástupcem závětní dědičky.
NS však zdůraznil, že takový výklad nemá oporu v zákoně ani v ustálené judikatuře, a že rozšiřování okruhu nezpůsobilých svědků analogií je v rozporu s restriktivním pojetím § 1540 občanského zákoníku. Podle závěru NS není advokát zaměstnancem klienta a nevztahuje se na něj automaticky zákaz svědčit ve prospěch klienta v závěti.
Nezávislost advokacie a profesní odpovědnost advokáta vylučují závěr o „interní loajalitě“ obdobné zaměstnaneckému vztahu. Výčet osob svědecky nezpůsobilých je taxativní a nelze jej bez výslovné zákonné opory rozšiřovat analogií. Pro posouzení platnosti závěti je rozhodující nezúčastněnost na dědictví (nestrannost) svědka ze závěti, nikoli samotná existence profesního vztahu ke konečnému dědici.
Rozhodnutí tak posiluje právní jistotu zůstavitelů, kteří pořizují závěti s odbornou právní pomocí, a současně stabilizuje výklad role advokátů při pořizování posledních pořízení.
Rozsudek sp. zn. 24 Cdo 3041/2025 je trvale umístěn v pseudonymizované podobě ve veřejné databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na webu www.nsoud.cz zde.
Bc. Gabriela Tomíčková
tisková mluvčí
Podobné tiskové zprávy
Nejvyšší soud (NS) se zabýval otázkou, zda může insolvenční správce odporovat platbě, kterou obchodník s cennými papíry vrací jednomu ze svých zákazníků svěřené finanční prostředky. Ve sporu vedeném insolvenčním správcem společnosti KEY INVESTMENTS a. s. proti Městské části Praha 13 šlo o platbu ve výši přes 106 milionů korun, kterou dlužník vyplatil žalovanému ještě před zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční správce se domáhal určení, že tato platba je neúčinným právním úkonem, jelikož žalovanému poskytla vyšší uspokojení, než jakého by dosáhl v konkursu.
Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání obviněné M. D., která byla pravomocně uznána vinnou z přečinu usmrcení z nedbalosti. NS svým rozhodnutím potvrdil, že ačkoliv český právní řád garantuje rodičce právo na volbu místa a způsobu porodu, toto právo je limitováno povinností nejednat v přímém ohrožení života a zdraví dítěte v případech, kdy jsou předem známa vysoká medicínská rizika.
Nejvyšší soud (NS) rozhodl, že dědici po zemřelém domnělém otci nejsou účastníky řízení o určení jeho otcovství, a to ani tehdy, pokud výsledek tohoto řízení může mít dopad na jejich majetková práva v dědickém řízení.