O vydání podezřelých bitcoinů jsme nerozhodli, odmítá kritiku předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu

Podle spolku Šalamoun došlo při rozhodování Nejvyššího soudu v případu tzv. bitcoinové kauzy k odklonu od předchozí judikatury. Je tomu opravdu tak?

Mezi oběma usneseními Nejvyššího soudu (ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 3 Tdo 992/2022, a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 11 Tdo 324/2023) neshledávám žádný rozpor. Obě rozhodnutí reagují na odlišné skutkové okolnosti i na jinou právní situaci. 

Jeden z rozdílů spočívá už v tom, že zatímco první z citovaných rozhodnutí se týkalo trestu propadnutí věci – nosiče elektronických dat (§ 70 a § 71 tr. zákoníku), ve druhém se posuzovalo (ne)splnění podmínek pro uložení ochranného opatření zabrání věci (§ 101 tr. zákoníku), resp. jeho alternativy spočívající v uložení určité povinnosti – vymazaní dat z elektronického nosiče [§ 101 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku].

I když se v části předpokladů pro jejich uložení oba instituty shodují, v některých směrech vykazují odlišnosti, jejichž výklad je ovšem poněkud složitý pro laickou veřejnost. 

Podstatný rozdíl obou trestních věcí však spočívá v tom, že v trestní věci, které se týká první rozhodnutí, byl učiněn závěr, že pevný disk, o jehož propadnutí bylo rozhodnuto, byl nástrojem ke spáchání trestné činnosti zejména podvodného charakteru, přičemž sice může obsahovat výnosy z této trestné činnosti (i v kryptoaktivech v podobě bitcoinů), ale nebylo rozhodnuto o zabrání těchto výnosů samotných, protože se nepodařilo zjistit, co se nachází na tomto pevném disku.

Ve druhé ze zmíněných trestních věcí (ve které Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání Tomáše Jiřikovského, pozn. red.) se rozhodlo o zabrání různých věcí. Ohledně nosičů elektronických dat bylo soudy nižších instancí rozhodnuto, že data v nich obsažená mají být smazána. Přitom zde chyběla konkretizace toho, které věci a která elektronická data na jejich nosičích mají vztah k trestné činnosti, za niž byl obviněný odsouzen (a nebylo to za legalizaci výnosů z trestné činnosti). 

Proto v tomto případě Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a udělil jim pokyny, jak mají dále postupovat, aby se vyhnuly nežádoucí paušalizaci, která by nepřípustně zasáhla do vlastnického práva obviněného, jež je nezbytné rovněž chránit.

Pro oba případy je pak společné to, že ani v jednom z nich nebylo možné učinit spolehlivý závěr, že na některém z dotčených nosičů se nachází kryptoaktiva (v podobě bitcoinů) a že tato kryptoaktiva určitě pochází z trestné činnosti.

Jak vnímáte kritiku Nejvyššího soudu, že to byl vlastně on, kdo svým rozhodnutím otevřel cestu k možným nelegálně nabitým miliardám, uložených v kryptoměně bitcoin?

Rozhodně není pravdou, že tímto rozhodnutím (sp. zn. 11 Tdo 324/2023) Nejvyšší soud vydal odsouzenému kryptoaktiva na nosiči dat.

Za prvé, po zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů napadených dovoláním obviněného jim přikázal, aby diferencovaly, které věci a jaká data na nosičích mají vztah k trestné činnosti obviněného, a lze rozhodnout o jejich zabrání (smazání) a které věci a jaká data na nosičích mu lze vrátit. 

A za druhé, v době rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo známo, zda se na některém datovém nosiči nacházejí kryptoaktiva (bitcoiny) a už vůbec nebylo zřejmé to, že by tato kryptoaktiva mohla pocházet z nějaké trestné činnosti.

Nejvyšší soud pak už neměl další vliv na to, jak v této trestní věci nově rozhodly soudy nižších stupňů, protože žádné další dovolání v ní nebylo podáno, takže nelze autoritativně posoudit, zda zcela vyhověly požadavkům rozhodnutí Nejvyššího soudu a zda rozhodly o vrácení věcí obviněnému v souladu se zákonem.

Existuje ohledně této problematiky již ustálená judikatura? O jaká rozhodnutí a nálezy jde především?

K problematice kryptoaktiv a k jejich propadnutí či zabrání v trestním řízení zatím neexistuje žádná ustálená judikatura, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se tato problematika vyskytuje jen ojediněle a kromě již zmíněných rozhodnutí lze zmínit ještě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019 (sp. zn. 11 Tdo 1428/2018). O jiných rozhodnutích nevím, ale při množství věcí, jimiž se každoročně zabýváme, je nelze vyloučit. 

Není ovšem možné mluvit o nějaké ustálené judikatuře, ostatně žádné z citovaných rozhodnutí nebylo uveřejněno v základním publikačním prostředku určeném k zobecňování, tj. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (§ 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Proto i nařčení z údajného odklonu od ustálené judikatury je nepravdivé a zcela zavádějící.

Na co by si justice měla dávat při rozhodování o těchto věcech pozor a na co klást důraz při posuzování těchto a obdobných případů?

Při rozhodování v této oblasti (kryptoaktiv a kybernetické kriminality) je složitá nejen technická a technologická stránka věci, ale je zde i nutnost respektovat a vyvažovat různé protichůdné zájmy, zejména potřebu účinné ochrany před různými typy kriminality, ale zároveň nutnost chránit majetková a jiná osobní práva dotčených osob, a to včetně presumpce neviny.

Základním předpokladem k užití nějakých trestněprávních opatření ve vztahu ke kryptoaktivům je zjištění, že mohou mít původ ve spáchané trestné činnosti, respektive jsou jejím výnosem, dále je důležité zjistit, kde se nacházejí, zda je možné získat k nim přístup a jakým způsobem, jaké je jejich množství a hodnota či zda je možné je účinně zajistit.

Lze již z dosavadních zkušeností říci, že je to problém způsobený spíše nezkušeností a technickým vybavením policie a státního zastupitelství, anebo je to i problém legislativní a bylo by namístě se zamyslet nad úpravou trestního řádu?

Zatím jsou zkušenosti s výskytem kryptoaktiv v souvislosti s trestním právem jen velmi malé a dílčí, proto nelze na jejich podkladě činit nějaké zobecňující závěry. Orgány činné v trestním řízení jsou ve vztahu k postihu jakékoli kriminality limitované svými technickými a personálními kapacitami, které jsou omezené.

V případech týkajících se kryptoaktiv jsou jednak zatím nedostatečné zkušenosti a jednak bude nutné mnohdy spoléhat na určitou orientaci v této složité oblasti a na znalecké posudky vhodného odborného zaměření. 

Určitě bude nezbytná i reakce zákonodárce na existenci kryptoaktiv v trestní hmotněprávní i procesní právní úpravě, protože vykazují celou řadu zvláštností, s nimiž bude potřebné se vypořádat, a to i legislativně.

Není namístě zvážit nějakou formu „metodiky“ ze strany NS, jak ostatně vyzývá i spolek Šalamoun?

Podle mého názoru zde žádná „metodika“ Nejvyššího soudu nepřichází v úvahu, protože jednak ani Nejvyšší soud nemá k dispozici dostatek zkušeností s existencí kryptoaktiv v trestním řízení a jednak může usměrňovat praxi jen prostřednictvím svých rozhodnutí a stanovisek jako zobecňujících judikátů. K tomu ovšem zatím není ani dostatek rozhodnutí, jak již bylo řečeno. 

O určité metodice v tomto směru lze uvažovat u policejních orgánů nebo v soustavě státního zastupitelství, nicméně to je věcí jejich představitelů.

Odkaz na rozhovor ZDE.