Nejvyšší soud: Restaurace nemá nárok na náhradu marně vynaložených nákladů kvůli covidovým opatřením
Nejvyšší soud (NS) rozhodl, že provozovatelka restaurace nemá nárok na náhradu nákladů, které vynaložila na provoz podniku a které se následně ukázaly jako zbytečné v důsledku covidových omezení. Rozsudek přináší důležité upřesnění, za jakých podmínek lze po státu požadovat náhradu tohoto typu škody.
Žalobkyně se domáhala náhrady výdajů, které vynaložila na zajištění chodu restaurace. Tvrdila, že tyto náklady se staly bezúčelnými v důsledku krizových opatření vlády přijatých během pandemie. Restaurace totiž musela být po určitou dobu uzavřena, a podnikatelka proto považovala tyto výdaje za škodu ve smyslu § 36 krizového zákona.
Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi přijatými opatřeními a vznikem škody. Uplatněné náklady podle soudu vyplývaly ze smluvních vztahů s třetími osobami, nikoli přímo z krizových opatření.
Soud zároveň upozornil, že omezení podnikání mohlo vést spíše ke vzniku jiné formy škody – například ušlého zisku. Takový nárok však žalobkyně neuplatnila.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí potvrdil. Nad rámec uvedl, že ani případný nárok na náhradu ušlého zisku by podle jeho názoru nebyl kryt § 36 krizového zákona.
NS v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona dovolání žalobkyně zamítl. Upozornil na některé nedostatky v právním posouzení odvolacího soudu, pokud jde o úvahy o příčinné souvislosti. Závěr o její neexistenci však považoval za správný.
Rozhodnutí zároveň obsahuje obecnější právní závěry k otázce náhrady škody spočívající v tzv. marně vynaložených nákladech, které přesahují rámec projednávané věci. NS zdůraznil, že pro přiznání náhrady takové škody je klíčové zejména posoudit, zda existuje příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem (např. krizovým opatřením) a tím, že se náklady staly bezúčelnými, zda již v době jejich vynakládání existoval konkrétní právní nebo faktický vztah mezi potenciálním škůdcem a poškozeným, a zda tento vztah mohl založit důvěru poškozeného v to, že zamýšlený účel nákladů bude naplněn a nebude následně zmařen.
Tyto závěry mohou být významné i pro další spory, v nichž se poškození domáhají náhrady nákladů, které se zpětně ukázaly jako neúčelné.
Rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1794/2025 je ve dnech od 8. června 2026 do 23. června 2026 vyhlašován na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu a na úřední desce v budově Nejvyššího soudu. Poté bude svěšen a následně trvale umístěn v pseudonymizované podobě ve veřejné databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na webu www.nsoud.cz.
Bc. Gabriela Tomíčková
tisková mluvčí
Podobné tiskové zprávy
Nejvyšší soud (NS) uzavřel neobvyklý spor o vzorky měsíčního prachu, které se do Československa dostaly v 70. letech v rámci mezinárodní vědecké spolupráce se Sovětským svazem. Dovolání žalované odmítl. Tím ve svém důsledku potvrdil, že vzorky patří Akademii věd ČR.
Nejvyšší soud (NS) zásadním způsobem zasáhl do výkladu pravidel pro odškodňování újmy po očkování proti onemocnění COVID‑19. Zrušil rozhodnutí obou nižších soudů, které žalobu odmítly, a věc vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud (NS) se zabýval otázkou, kdo je povinen vrátit výživné placené na zletilé dítě v době, kdy již vyživovací povinnost rodiče zanikla. Dospěl přitom k závěru, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení tíží zletilé dítě, a to i tehdy, pokud bylo výživné nadále zasíláno k rukám druhého rodiče nebo na jím určený účet.