Nejvyšší soud: V případě vrácení neoprávněně placeného výživného na zletilé dítě je pasivně legitimováno dítě, nikoli druhý rodič
Nejvyšší soud (NS) se zabýval otázkou, kdo je povinen vrátit výživné placené na zletilé dítě v době, kdy již vyživovací povinnost rodiče zanikla. Dospěl přitom k závěru, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení tíží zletilé dítě, a to i tehdy, pokud bylo výživné nadále zasíláno k rukám druhého rodiče nebo na jím určený účet.
NS vyložil, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve vrácení výživného na zletilé dítě, které rodič zaplatil v době, kdy jeho vyživovací povinnost již netrvala, je pasivně věcně legitimováno zletilé dítě, a to i tehdy, bylo-li výživné podle dřívější dohody rodičů hrazeno k rukám druhého rodiče nebo na jím určený účet, pokud tuto praxi zletilé dítě po dosažení zletilosti konkludentně akceptovalo.
V posuzované věci otec požadoval po matce vrácení částky 78 000 Kč, kterou zaplatil jako výživné na společnou dceru po ukončení jejího studia. Tvrdil, že matka věděla o zániku vyživovací povinnosti, přesto jej o této skutečnosti neinformovala a výživné nadále přijímala.
NS zdůraznil, že nositelem práva na výživné je dítě, nikoli rodič, který výživné přebírá. Po dosažení zletilosti se dítě stává plně svéprávným subjektem právních vztahů a případná dřívější dohoda rodičů o platebním místě již nemění skutečnost, že příjemcem výživného je právě zletilé dítě. Druhý rodič v takové situaci vystupuje pouze jako platební místo.
Pokud tedy rodič po zániku vyživovací povinnosti nadále poskytuje výživné, vzniká případné bezdůvodné obohacení na straně zletilého dítěte. Právě ono je proto subjektem, vůči němuž lze uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Rozsudek přináší významné upřesnění dosavadní judikatury týkající se právních vztahů mezi rodiči a zletilými dětmi a vyjasňuje, vůči komu má být směřována žaloba na vrácení neoprávněně poskytnutého výživného.
Rozsudek sp. zn. 24 Cdo 2849/2025 je v pseudonymizované podobě umístěno ve veřejné databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na webu www.nsoud.cz zde.
Bc. Gabriela Tomíčková
tisková mluvčí
Podobné tiskové zprávy
Nejvyšší soud (NS) rozhodl spor mezi dvěma stálými rozhodčími soudy o ochranu před nekalou soutěží, jehož jádrem bylo posouzení tzv. pravidla exkluzivity rozhodců. Mezinárodní rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno napadl usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 18. 1. 2021, kterým žalovaný zavedl do svých vnitřních předpisů pravidlo, podle něhož rozhodci zapsaní na jeho seznamu nesmějí současně působit u jiného tuzemského stálého rozhodčího soudu či rozhodčího centra, jinak budou ze seznamu vyškrtnuti. Žalobce se domáhal nejen zrušení tohoto usnesení, ale i omluvy za tvrzenou nemajetkovou újmu.
Nejvyšší soud (NS) vydal rozhodnutí, které vyjasňuje postavení osob podílejících se na rodinném závodu v řízení o pozůstalosti. Potvrdil, že tzv. „přednostní právo“ podle § 704 občanského zákoníku nezakládá nové dědické právo ani nerozšiřuje okruh dědiců. Osoby podílející se na provozu rodinného závodu, nejsou-li dědici, mohou v pozůstalostním řízení vystupovat toliko jako věřitelé, a to jen v zákonem vymezených částech řízení.
Nejvyšší soud (NS) vyložil, kdo je podle autorského zákona považován za provozovatele živého provedení autorského díla. Dospěl k závěru, že provozovatelem je ten, kdo vlastním jménem a na vlastní odpovědnost organizačně zajišťuje představení – zejména sjednává výkonné umělce (a to i formou objednání vystoupení), prodává vstupenky, zajišťuje propagaci a nese hospodářské riziko, a nikoli pouze ten, kdo dílo umělecky provádí nebo jen pronajímá (či jinak přenechává) prostor k uskutečnění představení.